Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.A.P., zastoupené advokátem JUDr. P.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 1997, č. j. 18 Co 436/96-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byla dne 23. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 1995, č. j. 16 C 72/95-59. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky jakožto právní nástupkyně původního žalobce, kterou se domáhal určení podílů vlastnictví ke konkrétně uvedeným nemovitostem v k.ú.
V. Obecné soudy totiž dospěly k závěru, že žalobce neměl uplatnit určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 občanského soudního řádu, ale domáhat se vydání předmětných nemovitostí podle zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. K návrhu žalobce odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda zrušením rozhodnutí, kterým bylo v trestním řízení rozhodnuto podle § 287a zákona č. 87/1950 Sb. o připadnutí majetku státu, dochází k obnově vlastnického práva k tomuto majetku, a zda je v takovém případě dán naléhavý právní zájem na určení tohoto vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, když konstatuje, že na uplatnění jejích vlastnických práv se nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb. a za zásadní právní otázku pak považuje to, zda na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1994, sp. zn. Tz 34/92, došlo k obnově právních vztahů ex tunc.Vytýká odvolacímu soudu, že hodnocení této otázky se zcela vyhnul a ponechal ji otevřenou s tím, že připustil dovolání. Napadeným rozsudkem tak došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 1, 3 a 11 Listiny základních práv a svobod.
Na základě dotazu učiněného u Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo Ústavnímu soudu sděleno, že žalobkyně podala dovolání, které mu došlo dne 13. 6. 1997, a spis byl dne 8. 7. 1997 zaslán Nejvyššímu soudu ČR.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. K tomu je třeba připomenout, že je věcí odvolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k názoru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za tak zásadní a dovolání nepřipustí.
Otázka takové úvahy obecného soudu je výrazem jeho nezávislosti a Ústavní soud není oprávněn tuto otázku přezkoumávat. Ústavní soud rovněž sdílí názor obsažený v judikatuře Evropské komise pro lidská práva, podle kterého pravidlo vyčerpání opravných prostředků vyžaduje použít všechny právní prostředky dostupné podle vnitrostátního práva, které jsou v zásadě účinné a postačující k tomu, aby se jejich prostřednictvím dosáhlo nápravy. Za účinný a adekvátní opravný prostředek pak považuje takový, který může ještě podstatně ovlivnit rozhodnutí o meritu věci.
V daném případě je třeba konstatovat, že vyslovení přípustnosti dovolání, s ohledem na posouzení otázky zásadního právního významu, je rozhodnutím, které v sobě nepochybně takovou možnost zahrnuje.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný, a proto byl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. 9. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj