Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupené Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. června 2017 sp. zn. 13 P 157/2009 a proti "násilnému předvedení před znalce prof. PhDr. Petra Weisse Ph.D., DSc., dne 28. 6. 2017", za účasti Okresního soudu v Sokolově, jako účastníka řízení, a za účasti 1. P. M. a 2. Městského úřadu v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno ve věci péče o nezletilou R. P., vedené u Okresního soudu v Sokolově (dále též "okresní soud") pod sp. zn. 13 P 157/2009. Matkou nezletilé je P. M., biologickým otcem nezletilé je stěžovatelka D. P. Také k ústavní stížností napadenému předvedení stěžovatelky ke znaleckému vyšetření došlo v rámci zmíněného soudního řízení.
Okresní soud již dříve (před vydáním nyní napadeného usnesení) usnesením ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. 13 P 157/2009 (13 P a Nc 116/2015, 13 P a Nc 124/2016) ustanovil znalcem z oboru psychologie s právem přibrat si konzultantku z oboru zdravotnictví a psychiatrie PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D., z Psychiatrické kliniky 1. LFUK, přičemž soud znalci vymezil okruh otázek ohledně výchovných kompetencí obou rodičů a vztahů nezletilé R. k nim.
Usnesením ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. 13 P 157/2009 okresní soud zrušil usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 13 P 157/2009 a ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. 13 P 157/2009 (výrok I.) a ustanovil Znalecký institut pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii s. r. o. se sídlem Karlovo nám. 319/3, Praha 2, za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie, přičemž tento institut pověřil zpracováním obdobných otázek položených již dříve ustanovenému znalci s tím, že problematiku rozšířil i o otázky výskytu případné duševní poruchy u některého z obou rodičů, která by měla vliv na jeho výchovné kompetence a dále na zjištění přání nezletilé R. ohledně četnosti styků s otcem.
Usnesením ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 13 P 157/2009 okresní soud nařídil, aby účastnice řízení D. P. byla Policií ČR předvedena dne 28. 6. 2017 do Sexuologického ústavu 1. LFUK a VFN v Praze 2, k profesoru PhDr. Petru Weissovi, Ph.D., DSc. a dále dne 3. 7. 2017, do Institutu psychologie v Praze 7, k doc. PhDr. et PhDr. Radku Ptáčkovi, Ph.D. s odůvodněním, že ačkoli byla účastnice řádně předvolána, opětovně se nedostavila a řádně se neomluvila.
V projednávané věci stěžovatelka napadá usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 13 P 157/2009, jímž bylo nařízeno její nucené předvedení ve věci péče o nezletilou R. před dva znalce, přičemž v rámci této námitky stěžovatelka zpochybňuje (ve smyslu petitu ústavní stížnosti, který je pro rozhodování Ústavního soudu závazný) výhradně "neústavnost předvedení před znalce - profesora PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc. Současně se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud ve zrušujícím nálezu vyslovil, že i postupem Okresního soudu v Sokolově ohledně vypracování znaleckých posudků ve věci sp. zn. 13 P 157/2009, 13 P a Nc 116/2015 a 13 P a Nc 124/2016 byla porušena její ústavně zaručená výše označená práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí.
Z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka podáním ústavní stížnosti sledovala ochranu svých práv. Pokud stěžovatelka tedy sledovala ochranu a zajištění těchto práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti nejen vyčerpala opravné procesní prostředky, ale především aby vyčkala před podáním ústavní stížnosti rozhodnutí o nich. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že ve smyslu písemného poučení uvedeného v napadeném usnesení proti němu podala "stížnost", o níž však do doby podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpala řádně ty procesní prostředky, které mohou její práva ochránit.
Proti rozhodnutí o předvedení je přípustné odvolání (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. BECK, Praha, 2006, s. 267). Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ve smyslu písemného poučení obsaženého v napadeném usnesení okresního soudu, proti němu podala stížnost.
V posuzované věci jde o situaci, kdy tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatelky již netrvá (ostatně též stěžovatelka se domáhá jen deklarace porušení svých ústavně zaručených práv a svobod v minulosti). Právní relevance tvrzeného protiústavního zásahu se tak redukuje na rámec ochrany práv stěžovatelky.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčkala rozhodnutí o jí podaném opravném prostředku (viz úřední záznam o telefonickém dotazu u Okresního soudu v Sokolově na opatrovnickém oddělení 13 P ze dne 29. 8. 2017 na č. l. 9 spisu Ústavního soudu). Stěžovatelce lze vytknout, že o podané stížnosti neinformovala Ústavní soud.
Za tohoto stavu, kdy dosud nebylo obecným soudem rozhodnuto o podaném opravném prostředku stěžovatelky proti usnesení o nařízení jejího předvedení, je nutno dospět k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Obdobně lze konstatovat, že nelze napadat ústavní stížností ani "postup Okresního soudu v Sokolově v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků ve věci sp. zn. 13 P 157/2009, 13 P a Nc 116/2015 a 13 P a Nc 124/2016", jestliže dosud nebylo rozhodnuto o stížnosti proti napadenému usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 6. 2017.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2017
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj