Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti E. T., zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Školská 694/32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009 čj. 13 Co 138/2009-112 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 11. 2008 nalézací soud zamítl návrh matky na zvýšení vyživovací povinnosti otce k jejich dvěma nezletilým dětem (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 19. 6. 2009 odvolací soud k odvolání matky rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 24. 11. 2009 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
V části IV. stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřila názor, že odvolací soud porušil hmotně právní a procesně právní předpis takovým způsobem, že jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí lze považovat za projev zjevné libovůle při aplikaci práva. Vytýkaná porušení konkretizovala poukazem na ustanovení § 157 odst. 2, § 153 odst. 1 a § 132 o. s. ř. a § 99 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka tvrdila, že základní právo na spravedlivý proces odvolací soud porušil tím, že jeho právní závěry neměly oporu v provedeném dokazování, byly v rozporu se skutkovými okolnostmi, jeho rozhodnutí bylo projevem libovůle a neobsahovalo dostatečné odůvodnění.
Ústavní soud - k tvrzení stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces údajným nesprávným právním posouzením její věci odvolacím soudem - připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na zvýšení výživného na nezletilé děti. Z toho plyne, že ani případná nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva odvolacím soudem (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v citovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo zvýšení výživného na nezletilé děti" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)].
Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod, což nebyl případ stěžovatelky.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Žádné podstatné procesní vady zjištěny nebyly; stěžovatelka je ostatně (kromě tvrzení o nedostatečném odůvodnění soudního rozhodnutí) ani netvrdila.
V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatelka konstruovala odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu