Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AZET KONZULT - znalecký ústav, s. r. o., sídlem Pod Šternberkem 306, Zlín, zastoupené Mgr. Tomášem Mikulou, advokátem, sídlem Chrastěšovská 1166, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. června 2025 č. j. 59 Co 110/2025-459, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Pavla Kročila, a obchodní korporace Zemědělské obchodní družstvo DELTA Štípa, družstvo- ve zkratce ZOD DELTA Štípa, družstvo, sídlem Za Dvorem 305, Zlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") s tvrzením o porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 1. 2025 č. j. 35 C 140/2023-386 přiznal stěžovatelce za znalecký posudek (zpracovaný ve sporu mezi vedlejšími účastníky) znalečné ve výši 84 020 Kč, představující odměnu ve výši 70 250 Kč za úkony, náhradu hotových výdajů ve výši 3 488,31 Kč, náhradu za ztrátu času ve výši 200 Kč a daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 14 582 Kč.
3. Proti usnesení okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, v němž neuznával zejména odměnu stěžovatelky ve výši 70 250 Kč bez DPH. Namítal, že stěžovatelka provedla aktualizaci již existujícího znaleckého posudku, v doplnění mělo být provedeno jen přepočtení výše nájemného za širší období. Tvrdil, že odměna zahrnuje náklady, které buď nevznikly, neboť došlo k překopírování existujícího znaleckého posudku, nebo byly zbytečné a vzniknout nemusely. K odvolání se stěžovatelka písemně vyjádřila (ke každé namítané položce) a také uvedla, že akceptováním vyúčtovaného znalečného okresním soudem bylo potvrzeno, že jí odměna za každou vyúčtovanou hodinu náleží.
Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněné, a proto napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelce přiznal znalečné ve výši 47 127,50 Kč, představující odměnu ve výši 35 260 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 3 488,31 Kč, náhradu za ztrátu času ve výši 200 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 8 179,15 Kč. Při přezkoumání znalečného krajský soud vycházel ze zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších přepisů, vyhlášky č. 504/2020 Sb., o znalečném, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o znalečném") a vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedl, že věcná správnost nároků přiznaných stěžovatelce okresním soudem z hlediska jejich výše, druhu či množství podléhá na základě řádného opravného prostředku přezkumu odvolacím soudem, přičemž při určení znalečného je běžné přihlédnutí k odměnám za znalecké posudky s obdobným znaleckým úkolem, neboť znalečné by nemělo výrazně přesahovat odměnu za práci u jiných znalců a znaleckých kanceláří. Následně se podrobně vyjádřil k úkonům rozporovaným vedlejším účastníkem a vyjádření stěžovatelky k jeho odvolání.
Krajský soud při přiznání odměny přihlédl ke skutečnosti, že nebyla dodržena okresním soudem stanovená dvouměsíční lhůta k vypracování posudku (posudek byl předložen o 25 dnů později), nicméně vzal v úvahu, že do stanovené lhůty spadalo období delšího volna v době vánočních svátků a odměnu podle § 31 odst. 5 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky o znalečném krátil o 20 %.
4. Stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení nebylo nařízeno ústní jednání ve věci a nebyl proveden jediný důkaz, který by snížení přiznaného znalečného odůvodnil, krajský soud založil své rozhodnutí pouze na svém názoru a nezohlednil argumentaci stěžovatelky uvedenou v jejím vyjádření k odvolání, v němž popsala náročnost vypracování znaleckého posudku. K některým námitkám stěžovatelky se krajský soud v napadeném rozhodnutí nevyjadřuje žádným způsobem a k dalším se vyjadřuje pouze obecně, povšechně a prostřednictvím svých úvah a ničím nepodložených domněnek. Stěžovatelka vypracovala revizní posudek k jinému znaleckému posudku a následně vypracovala další znalecký posudek, jenž je výpočtovou částí jejího revizního znaleckého posudku, oba dokumenty na sebe navazují, odkazují a jsou metodicky, podkladově i účelově propojeny.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za řádně vedené.
7. Stěžovatelka brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o výši jejího znalečného, resp. kterým bylo na základě odvolání žalobce znalečné sníženo. Rozhodování o znalečném je doménou obecných soudů. Ústavní soud se problematice rozhodování o odvolání proti usnesení o přiznání znalečného věnoval již v minulosti, a to se závěrem, že legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní [např. usnesení ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/03
(U 22/31 SbNU 339)]. Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se tedy vztahují garance práva na spravedlivý proces [srov. nález ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12
(N 11/68 SbNU 169)]. Ústavní soud však není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé výpočty obecných soudů či korigovat jejich rozhodnutí z pohledu podústavního práva, a to ani tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí o znalečném je s ohledem na svoji úlohu oprávněn toliko posoudit, zda rozhodující soud zachoval záruky práva na soudní ochranu, tj. zda vzal v úvahu všechny relevantní podklady, a zda si nepočínal svévolně [srov. usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3061/14
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
8. Ke stěžovatelkou předloženým námitkám ohledně odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že toto usnesení krajského soudu obstojí pohledem povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit plynoucí z práva na soudní ochranu [viz např. nález ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2621/22
(N 25/116 SbNU 190))]. Ústavní soud shledal, že v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů původně přiznané znalečné snížil. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska požadavků na kvalitu odůvodnění napadené rozhodnutí krajského soudu obstojí, přičemž závěry v něm obsažené vycházejí z kritérií stanovených právními předpisy.
9. K námitce ohledně nenařízení jednání Ústavní soud uvádí, že řízení o znalečném je jen dílčím řízením v rámci celého řízení, a proto v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, není nařízení jednání nutné.
10. Závěrem je vhodné uvést, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo sníženo znalečné, které předtím stěžovatelce přiznal okresní soud, o 36 892,50 Kč, tedy o částku, kterou lze ve světle předchozí judikatury označit za bagatelní. V posuzované věci není naplněno ani kvalitativní hledisko, které by přes bagatelnost posuzované částky mohlo odůvodnit ústavněprávní přezkum rozhodnutí [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15
(N 11/80 SbNU 139)].
11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu