Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evelyny Lojdové, advokátky, sídlem Pařížská 67/11, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2022 sp. zn. 7 To 240/2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. července 2022 sp. zn. 6 T 23/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelce, vystupující v dané věci jako ustanovená obhájkyně obviněného, přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 31 121 Kč (výrok I.). Dále jí nebyla přiznána nárokovaná částka ve výši 4 259,20 Kč (výrok II.). Obvodní soud stěžovatelce v plné výši nepřiznal odměnu za návrh klienta na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve výši 1 840 Kč, když jí přiznal odměnu v poloviční výši, neboť podle jeho názoru šlo o podání, které svým obsahem a náročností odpovídá běžnému návrhu, jehož sepsání nevyžadovalo žádnou odbornou přípravu a bylo navíc podáno před podáním obžaloby [nešlo tedy o podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Odměnu nepřiznal za úkon vyjádření klienta k obžalobě, neboť nespadá pod žádný z úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. Soudu toto podání navíc připadlo nadbytečné, neboť již několik dní předtím obdržel omluvu obviněného z hlavního líčení, v níž plně odkázal na svou výpověď z přípravného řízení a doznal svou vinu.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Podle jeho názoru nelze honorovat procesní úkony, které nejsou uvedeny v advokátním tarifu (kromě vyjádření k obžalobě rovněž například důkazní návrhy). Obvodní soud správně přiznal za některé úkony poloviční odměnu, neboť nejde o úkony vztahující se přímo k předmětu trestního řízení.
4. Stěžovatelka namítá, že rozhodovací praxe soudů v oblasti přiznávání odměny za právní úkony obhájce v trestním řízení je nejednotná a její sjednocení přísluší Ústavnímu soudu, neboť Nejvyšší soud se těmito věcmi nezabývá. Výše odměny je tak dílem náhody (výběru soudního obvodu či soudce). Taková situace je podle stěžovatelky ústavně nepřijatelná. Přestože tedy v dané konkrétní věci jde o bagatelní částku, mají stěžovatelčiny námitky zásadní význam i v dalších řízeních. Za liché označuje stěžovatelka tvrzení soudu o nemožnosti odměnit úkon, který není uveden v advokátním tarifu (konkrétně písemné vyjádření k obžalobě). Takový výklad je přepjatě formalistický. Naopak sám advokátní tarif uvádí nutnost odměnit "netypický" úkon podle toho, kterému úkonu je nejbližší. Vyjádření k obžalobě je přitom jedním z nejběžnějších písemných podání. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem o nadbytečnosti tohoto úkonu, který byl jedinou možností, jak se mohl obžalovaný podrobně vyjádřit k dílčím aspektům obžaloby. Nadto bylo povinností stěžovatelky takový úkon vyhotovit, dostala-li k tomu pokyn od klienta. Právní řád tak na jedné straně stanovuje povinnost plnit pokyny klienta, které však na druhé straně nejsou nikterak honorovány.
5. Dále stěžovatelka nesouhlasí se soudy provedeným hodnocením návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ani jeden ze tří soudy uvedených důvodů neodpovídá obsahu § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, pročež lze postup soudů hodnotit jako libovůli. Svými závěry soudy fakticky bagatelizují potřebu výkonu řádné obhajoby.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s nepřiznáním odměny za dva úkony, které učinila jako obhájkyně v trestní věci (konkrétně písemné vyjádření klienta k obžalobě a návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu). Ústavní soud nedospěl k závěru, že by závěry soudů byly z obecného hlediska významné a přesahující danou věc.
8. Za klíčové z hlediska ochrany ústavních práv Ústavní soud považuje skutečnost, že soudy hodnotily tyto úkony (nespadající zjevně do žádné kategorie úkonů vyjmenovaných advokátním tarifem) podle jejich obsahu, vztahu k předmětu řízení a potřebnosti z hlediska účinné obhajoby (zásada hospodárnosti se do trestního řízení promítá i tímto způsobem). Jakkoliv lze některé obecné závěry soudů označit za přinejmenším neúplné (např. závěr městského soudu, že honorovat lze pouze úkony uvedené v advokátním tarifu), jejich závěrům hodnotícím konkrétní provedené úkony nelze podle Ústavního soudu nic vytknout.
Za neústavní aplikaci advokátního tarifu nelze považovat, nepřiznají-li soudy obhájci odměnu za vyjádření k obžalobě, jehož podstata toliko opakuje již učiněný úkon a jehož podrobnosti může (resp. při účasti musí) uvést obhájce při soudním jednání. Takový úkon lze v dané věci považovat za vhodný, nikoliv však za nezbytný pro účinnou obhajobu tak, aby odměna za jeho obsah neměla být "absorbována" jinými, honorovanými úkony (např. účast na soudním jednání).
9. Ústavněprávní roviny podle Ústavního soudu nedosahuje přiznání poloviční odměny za podání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Zde stěžovatelka staví Ústavní soud do role určovatele přiměřené odměny za úkon v jiném soudním řízení (a fakticky pozitivního zákonodárce v oblasti veřejných výdajů). Soudy přiznaly poloviční odměnu s logickým odůvodněním, že tento stručný úkon nebyl nikterak odborně složitý a nevyžadoval zvláštní přípravu. Stěžovatelka toto tvrzení nikterak nezpochybnila. Vzhledem k tomu, že za něj byla odměněna a rozdíl mezi oběma částkami je zhruba tisíc korun, není dán prostor pro zásah Ústavního soudu.
10. Skutečnost, že je rozhodovací praxe soudů v této věci nejednotná, je sice jevem negativním, avšak není důvodem pro zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelky v nynější věci. Jinak se sluší připomenout, že sjednocování výkladu podústavního práva je v kompetenci Nejvyššího soudu. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je zásadně podstatná toliko skutečnost, zda soudy v konkrétní dané věci porušily stěžovatelčina ústavní práva (např. ignorováním sjednocující judikatury). Nic takového Ústavní soud nezjistil.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu