Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2023 č. j. 5 To 308/2023-417, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 17. 7. 2023 č. j. 4 T 44/2023-401, s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatele propustil z vazby na svobodu, za současného stanovení dohledu probačního úředníka a uložil mu předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou (jeho bývalou partnerkou). Byť podle okresního soudu vazební důvody u stěžovatele i v okamžiku rozhodování o jeho propuštění z vazby trvaly [je nadále důvodná obava, že by stěžovatel mohl ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, tedy, zjednodušeně řečeno, dopouštět se násilí proti své bývalé partnerce, když navíc nyní posuzované závadné jednání se u stěžovatele vyskytovalo ve zkušební době podmíněného odsouzení za obdobnou trestnou činnost], začal okresní soud mít pochybnosti o průběhu napadení, kterého se měl stěžovatel vůči poškozené dopustit. Pochybnosti přitom v této souvislosti vyvolávala podle okresního soudu zejména otázka, zda lze skutečně odůvodňovat vazební omezení stěžovatele tím, že forma jeho útoků postupně graduje, tedy že tentokrát proti poškozené (oproti obdobnému jednání v minulosti) použil zbraň - nůž.
3. Ke stížnosti státní zástupkyně podané podle § 141 a násl. trestního řádu krajský soud napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě a jeho žádost o podmíněné propuštění z vazby zamítl. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že trestná činnost kladená stěžovateli za vinu je kvalifikována jako zločin vydírání a jako pokus přečinu porušování domovní svobody, proto je další trestní stíhání stěžovatele důvodné. Dále zdůraznil, že stěžovatel měl poškozenou po rozpadu jejich vztahu kontaktovat opakovaně, nelze tedy souhlasit s tím, že by se obecnými soudy posuzovaný skutek stěžovatele dal označit jako ojedinělý exces, když nadto měl stěžovatel i v minulosti problémy vyrovnat se s rozpadem svých vztahů a dopouštěl se v daném kontextu trestného jednání.
I proto nelze podle krajského soudu dobu, kterou stěžovatel již ve vazbě strávil - a která podle krajského soudu není nikterak nepřiměřená - posuzovat tak, že jen díky plynutí času došlo k oslabení vazebních důvodů, jak plyne zejména u útěkové vazby z příslušné judikatury Ústavního soudu. U stěžovatele tak podle krajského soudu zatím nelze uplatnit mírnější omezení, která by na rozdíl od vazby poskytovala dostatečnou záruku, že se nebude dopouštět závadného chování (ostatně ani okolnost, že stěžovatel byl podmíněně odsouzen za obdobnou trestnou činnost, jej zjevně od dalšího nevhodného chování neodradila).
V dané souvislosti rovněž krajský soud odkázal na to, že stěžovatel i v minulosti dostatečně nespolupracoval s Probační a mediační službou a byl pozitivně testován na užití omamných a psychotropních látek. Proto krajský soud dospěl k závěru, že zatím nahrazení vazby dohledem probačního úředníka spojené s předběžným opatřením spočívajícím v zákazu styku stěžovatele s poškozenou by stěžovateli nezabránilo v páchání obdobné trestné činnosti, a proto uzavřel, že důvody vazby u stěžovatele stále trvají a nelze je nahradit.
4. Stěžovatel především zdůrazňuje, že krajský soud nedostatečně zohlednil okolnost, že okresní soud měl pochybnosti o právní kvalifikaci skutku, který je stěžovateli kladen za vinu, a to zejména v posouzení, zda se dopustil zločinu vydírání spáchanému se zbraní. V tomto ohledu krajský soud nedocenil zejména pochybnou důvěryhodnost samotné poškozené. Dále krajský soud nezohlednil, že od okamžiku, kdy se stěžovatel měl nyní posuzované trestné činnosti dopustit, uplynulo víc než 10 měsíců. Krajský soud nevzal v úvahu, že okresní soud posléze zrušené usnesení vydal poté, co měl se stěžovatelem osobní zkušenost a měl možnost jej přímo vnímat. Z trestního řízení podle stěžovatele rovněž vyplynulo, že primárním zájmem stěžovatele bylo poškozenou ochraňovat před jejími pochybnými přáteli, aby se nedostala do styku s omamnými a psychotropními látkami (k tomu stěžovatel upozorňuje, že si pomýlil jména dvou osob). V daném kontextu je pak nutno vnímat, že stěžovatel je ve svém důsledku stíhán pro ojedinělý konflikt a o to více měl krajský soud zkoumat, zda u něj skutečně důvod vazby nadále trvá. Krajský soud se rovněž nevypořádal s tím, že v průběhu trvání omezení osobní svobody většinou oslabují důvody pro držení obviněného ve vazbě [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 8. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2987/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)].
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
7. K povaze a účelu vazby Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu § 68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11
(N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10
(N 231/59 SbNU 357)].
8. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů ve vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05
(N 225/39 SbNU 379)]. Takové vady ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí.
9. V reakci na stěžovatelovu argumentaci Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na důvody, které krajský soud vedly k tomu, že se odklonil od posouzení stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby okresním soudem. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, okresní soud vycházel mimo jiné z toho, že stěžovatel se sice jemu za vinu kladené trestné činnosti s velkou pravděpodobností dopustil, nicméně v průběhu trestního řízení se vyskytla pochybnost, zda se útoků na poškozenou dopustil za použití zbraně - nože, když navíc okresní soud akcentoval, že útok stěžovatele byl motivován snahou poškozenou ochránit před lidmi, které stěžovatel považoval za nevhodné pro poškozenou mimo jiné pro jejich eventuální propojení na užívání drog.
K těmto východiskům se krajský soud vymezil v tom smyslu, že byť se přímo nevyjadřoval k použití nože stěžovatelem, nebylo pochyb o tom (a nepopírá to ostatně ani sám stěžovatel), že k jeho útoku proti poškozené a jejím přátelům skutečně došlo a že nezanedbatelným důvodem tohoto chování stěžovatele bylo ukončení vztahu s poškozenou. Stěžovatel přitom poškozenou závadným způsobem podle krajského soudu kontaktoval několikrát, přičemž obdobně nevhodným způsobem se choval rovněž ke své předchozí přítelkyni, což bylo posuzováno v jiném řízení před obecnými soudy.
Ze všech těchto důvodů se krajský soud nemohl ztotožnit se závěrem, že by útok stěžovatele proti poškozené byl v podstatě ojedinělým excesem, navíc motivovaným ochrannou poškozené a částečně i omylem stěžovatele o jménech přátel poškozené. Z uvedeného je rovněž zjevné, že pro krajský soud nebylo určující, zda stěžovatel při předmětném útoku skutečně použil nůž a do jaké míry lze poškozenou hodnotit jako eventuálně nedůvěryhodnou.
10. Krajský soud také vysvětlil, že stěžovatel se obdobné trestné činnosti dopouštěl opakovaně, proti různým ženám, a to dokonce tak, že druhého útoku se dopustil v době, kdy již byl odsouzen za předchozí obdobný útok. Proto také ani podle Ústavního soudu nemůže obstát stěžovatelovo tvrzení, že nyní posuzovaný útok byl v podstatě ojedinělý, ani že k němu došlo před více než deseti měsíci a že tedy z toho důvodu je značně oslaben důvod vazebního stíhání. Krajský soud se výslovně vyjádřil k judikatuře Ústavního soudu vztahující se k postupnému oslabování vazebních důvodů, nahlíženo kritériem plynutí času, východisky této judikatury poměřoval jím hodnocenou věc a Ústavní soud jeho závěry akceptuje.
Krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel při jeho předchozím odsouzení důsledně nedodržoval pravidla, na základě nichž měla na stěžovatele pozitivně působit Probační a mediační služba, a bylo dokonce zjištěno, že byl sám pod vlivem omamných a psychotropních látek. I touto okolností krajský soud posuzoval možnost, zda lze vazební stíhání stěžovatele efektivně nahradit méně omezujícím prostředkem, případně v kombinaci s působením probačního úředníka. Z výše uvedeného rovněž podle Ústavního soudu vyplynulo, že ve stěžovatelově věci nebyly porušeny ani závěry jím odkazovaného nálezu sp. zn. I.
ÚS 2987/22 , neboť - jak již bylo řečeno - krajský soud se ve stěžovatelově případě eventuálním oslabením důvodů vazebního omezení stěžovatele výslovně zabýval a svůj postoj k tomu vysvětlil, což představuje rozdíl ve srovnání se skutkovými okolnostmi vylíčenými v tomto nálezu.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu