Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. července 2022 č. j. 3 To 316/2022-23 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. dubna 2022 č. j. 5 Nt 15001/2022-8, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 1. 2015 č. j. 3 T 154/2014-196 byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců se zkušební dobou na pět let a byla mu stanovena zpřísňující podmínka podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 8. 2018 č. j. 3 T 154/2014-270 soud ještě ponechal podmíněné odsouzení v platnosti, ale stanovil nad stěžovatelem dohled, a to zejména z důvodu, že ve zkušební době podmíněného odsouzení spáchal přestupky proti občanskému soužití a proti majetku, tedy nevedl řádný život a řádně neplnil ani zpřísňující podmínku k náhradě způsobené škody.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 8. 2020 č. j. 3 T 154/2014-307 soud rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Důvodem pro takovéto rozhodnutí bylo zejména spáchání přestupku, když dne 27. 4. 2019 v areálu Nemocnice v Českém Krumlově na chirurgické ambulanci se choval agresivně, nadával nemocničnímu personálu, nespolupracoval, odmítal ošetření a přivolanou hlídku Policie České republiky rovněž hrubě napadal. Za přestupek proti občanskému soužití byl postižen pokutou ve výši 2 000 Kč. Stížnost proti posledně uvedenému usnesení byla zamítnuta dne 19. 10. 2020.
5. Stěžovatel následně podal návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 154/2014. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 20. 4. 2022 byl tento návrh podle § 283 písm. b) trestního řádu zamítnut s odůvodněním, že směřuje jen proti rozhodnutí, u něhož obnova řízení není přípustná. Ze znění § 277 a § 278 trestního řádu je totiž nepochybné, že zákon nepřipouští obnovu řízení proti rozhodnutí o tom, že odsouzený vykoná podmíněně odložený trest.
6. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 7. 2022 č. j. 3 To 316/2022-23 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 20. 4. 2022 jako nedůvodná.
7. Stěžovatel uvádí, že o příslušném příkazu Městského úřadu v Českém Krumlově, odboru vnitřních věcí, kterým byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích, se dozvěděl až ve vykonávacím řízení před trestním soudem vedeném k posouzení osvědčení se ve zkušební době; předtím mu nebyl řádně doručen. To také ke stížnosti stěžovatele ve správním řízení potvrdil příslušný krajský úřad. Při dodatečném převzetí příkazu pak již došlo k uplynutí promlčecí doby a přestupek nebylo možno dále projednat, neboť došlo k zániku odpovědnosti za něj. S ohledem na tento vývoj již na stěžovatele nelze hledět jako na osobu, jež se dopustila přestupku proti občanskému soužití, a rozhodnutí, že vykoná trest odnětí svobody, ztratilo podklad. Dle stěžovatele je tento vývoj ve správním řízení o přestupku novou skutečností soudu dříve neznámou, pro kterou ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými lze mít za to, že trest, který mu byl uložen, je v rozporu s § 86 odst. 1 trestního zákoníku.
8. Krajský soud uvedl, že obnova řízení proti rozhodnutí ve vykonávacím řízení není přípustná, nicméně dle stěžovatele opomněl, že ten žádnou jinou procesní možnost k dispozici nemá. Za situace, kdy k proměně výkonu trestu došlo na základě následně zrušené viny stěžovatele za daný přestupek, musí dle názoru stěžovatele existovat v trestním řádu institut, kterým lze tuto skutečnost napravit. Stěžovatel návrhem na obnovu řízení napadl jak usnesení ze dne 27. 8. 2020 o vykonání trestu, tak původní rozsudek ze dne 8. 1. 2015, když má za to, že tento rozsudek, proti kterému návrhy na obnovu nepochybně podávat lze, je dalšími usneseními v podstatě modifikován, a pro tuto jejich propojenost lze žádat o obnovu u všech takto na sebe navazujících rozhodnutí. Ustanovení trestního řádu bylo možné užít per analogiam.
9. Krajský soud dále konstatoval, že i bez ohledu na procesní výsledek řízení o přestupku podstata závadového jednání stěžovatele byla velmi závažná, spočívající v napadení zdravotníků a přivolané hlídky, stěžovatel byl agresivní a vulgární vůči těmto dvěma skupinám osob, kteří vykonávají prospěšnou činnost a požívají tak zvláštní ochrany. Stěžovatel nepovažuje za přípustné, aby se takto krajský soud vyjadřoval, když daný skutek vůbec neprojednával a stěžovatel neměl možnost se k němu vyjádřit a činit procesní návrhy.
10. Stěžovatel s ohledem na uvedené dovozuje, že mu hrozí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, ačkoliv se nedopustil jednání, na základě kterého došlo k vyslovení, že trest odnětí svobody vykoná. Zdůrazňuje přitom, že v současnosti vede řádný život.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. V prvé řadě nutno konstatovat, že soudy vyložily, proč stěžovatelův návrh na obnovu řízení nemůže být přípustný. Jak mimo jiné uvedl krajský soud, podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 302/2012 "výčet rozhodnutí uvedených v ustanovení § 277 tr. ř., u něhož lze povolit obnovu řízení, je taxativní, proto jejich okruh nelze rozšiřovat ani s použitím analogie ve prospěch obviněného".
14. Stěžovatelova argumentace, že neměl dostatečný prostor k uplatnění svých námitek, své obhajoby, a nových skutečností, a proto je nyní nezbytné připustit možnost obnovy řízení, se nadto nejeví přesvědčivá. Z údajů uváděných stěžovatelem je zjevné, že dopady správního rozhodnutí o přestupku, které, jak tvrdí, pro něj bylo neznámé, pro trestní soud rozhodující v prvém stupni o tom, zda stěžovatel vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody, není něčím, o čem by se dozvěděl až nějak dodatečně, po právní moci takového rozhodnutí o vykonání trestu; naopak byla mu dána najevo nejpozději doručením tohoto rozhodnutí, kterým zároveň počala běžet lhůta k podání opravného prostředku.
Stěžovateli nic nebránilo namítat skutečnost, že mu příkaz, kterým byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití, nebyl vůbec doručen, respektive že řízení o přestupku dosud nebylo skončeno, již ve vykonávacím řízení, přinejmenším ve stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 27. 8. 2020 č. j. 3 T 154/2014-307.
15. Stejně tak se tehdy mohl vyjadřovat ke skutkovému ději daného (ať již skutečného či domnělého) přestupku a jeho významu při posuzování nutnosti výkonu podmíněně odloženého trestu, a v těchto souvislostech činit i procesní návrhy. Ze stěžovatelovy ústavní stížnosti není jasné, v jaké míře tak učinil; v každém případě Ústavní soud postrádá jakoukoliv stěžovatelovu argumentaci k tomu, proč by takovýto procesní prostor měl být považován za nedostatečný.
16. Za podstatné má Ústavní soud též, že nebyl-li stěžovatel spokojen s rozhodnutím o stížnosti proti posledně uvedenému usnesení okresního soudu, mohl proti němu podat ústavní stížnost. V té mohl mimo jiné namítat právě to, že obecné soudy rozhodnutí ve vykonávacím řízení založily na skutečnostech, ke kterým nelze přihlížet. Takovou ústavní stížnost však stěžovatel nepodal. To znamená, že zde nejde o situaci, kdy by právní úprava nebo způsob jejího použití soudy neposkytovaly dostatečný prostor k uplatnění práv obhajoby, nýbrž že stěžovatel prostor existující v minulosti dostatečně nevyužil, případně při jeho využívání nebyl úspěšný (aniž by tehdejší závěry soudů napadl ústavní stížností).
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími stěžovatelova ústavně zaručená práva porušena nebyla. Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu