Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodní společnosti SOR Libchavy, spol. s r. o., sídlem Dolní Libchavy 48, Libchavy, zastoupené JUDr. Jiřím Harnachem, advokátem, sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, a obchodní společnosti ROŠERO CZ, a. s., sídlem Chrudimská 29, Vrdy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2025 č. j. 6 As 87/2024-87 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2024 č. j. 55 Af 25/2022-127, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, a Krajského úřadu Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Společnou ústavní stížností se stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastník (dále jen "ÚOHS") zamítl rozhodnutím ze dne 9. 5. 2022 č. j. ÚOHS-15352/2022/500 návrh stěžovatelek na přezkoumání úkonu zadavatele (tj. druhého vedlejšího účastníka) spočívajícího ve zrušení zadávacího řízení na veřejnou zakázku s názvem "Nákup CNG autobusů pro Karlovarský kraj". Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky rozklad, který předseda ÚOHS rozhodnutím ze dne 22. 7. 2022 č. j. ÚOHS-24386/2022/162 zamítl a rozhodnutí ve věci samé potvrdil.
3. Rozhodnutí předsedy ÚOHS napadly stěžovatelky žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil námitkám stěžovatelek, že je žalobou napadené rozhodnutí nicotné, potažmo nezákonné z důvodu, že mělo být správní řízení zastaveno pro bezpředmětnost, neboť zadávací řízení ex lege skončilo uplynutím zadávací lhůty. Krajský soud, na rozdíl od stěžovatelek, dospěl k závěru, že jejich námitky aktivovaly blokační lhůtu, což vedlo ke stavení zadávací lhůty, která v důsledku toho uběhla až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
4. Stěžovatelky podaly proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítaly, že krajský soud jim podsouvá argumentaci, kterou neuplatnily, tj. že blokační lhůtu podle § 246 odst. 1 písm. b) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném do 15. 7. 2023 (dále jen "zákon o zadávání veřejných zakázek"), aktivují pouze námitky vyjmenované v písm. a) tohoto ustanovení. Stěžovatelky spatřují smysl srovnání a provázání obou ustanovení v tom, že vytváří interpretační vodítko.
Ustanovení § 246 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek nelze interpretovat izolovaně, jestliže zákonodárce s během blokační lhůty spojil rovněž běh zadávací lhůty. Je nesmyslné, aby výkladem zákona o zadávání veřejných zakázek byl dovozen zákaz uzavřít smlouvu v situaci, kdy zadavatel zadávací řízení zrušil, smlouvu uzavřít nechce a ani nemůže. Je třeba respektovat koncept racionálního zákonodárce. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II.
až V. výrok). Podle Nejvyššího správního soudu směřuje jazykový výklad § 246 odst. 1 písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek jednoznačně k závěru, že námitky proti jakémukoliv postupu zadavatele, jsou-li přípustné a včasné, aktivují běh blokační lhůty. Účelem § 246 zákona o zadávání veřejných zakázek je zajištění účinného přezkumu zákonnosti úkonů zadavatele, k čemuž nesměřuje pouze toto ustanovení, ale také § 40 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek. Primárně sice garantuje, aby podáním námitek nebyla zmařena možnost vybrat v zadávací lhůtě dodavatele, ale tím ruku v ruce brání zmaření účelu přezkumu ÚOHS uplynutím zadávací lhůty před jeho rozhodnutím.
Úvahy krajského soudu odpovídají standardním interpretačním postupům a vyvracejí námitku stěžovatelek, že zákaz uzavření smlouvy nedává v případě námitek proti rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení žádný smysl. Žalobou napadené rozhodnutí tudíž nemohlo být nezákonné ani nicotné.
5. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že výklad, podle kterého námitky proti rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení aktivují blokační lhůtu, tedy lhůtu, ve které se zadavateli zakazuje uzavřít smlouvu na realizaci předmětu plnění, je absurdní a v rozporu s konceptem racionálního zákonodárce, neboť se jím zadavateli zakazuje provést úkon, který zadavatel z povahy věci nechce a nemůže učinit, protože zadávací řízení zrušil a je rovněž v rozporu se zjevně projevenou vůlí zákonodárce. Pokud by zákonodárce zamýšlel, aby rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení zadavatelům zakazovalo uzavřít smlouvu, pak by toto rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení jistě uvedl v § 246 odst. 1 písm. a) zákona o zadávání veřejných zakázek mezi ostatní úkony terminální, finální či ukončovací povahy. Zákonodárce zde rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení neuvedl, čímž dal jasně najevo svou vůli, že blokační lhůta je v této souvislosti nesmyslná a neběží.
6. Dále stěžovatelky dodávají, že při rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení nehrozí podpis smlouvy. Jednak zadavatel vyjádřil vlastní vůli smlouvu nepodepsat, a tedy není důvod mu takový podpis zakazovat, a neexistuje vybraný dodavatel, se kterým by bylo možno smlouvu podepsat. Tím, že nezačala běžet blokační lhůta na základě námitek stěžovatelek proti rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení, neprodloužilo se zadávací řízení a skončilo ex lege ještě v průběhu správního řízení před ÚOHS, které iniciovaly stěžovatelky svým návrhem. Návrh se tak stal bezpředmětným, správní řízení mělo být zastaveno z procesních důvodů a složená kauce měla být vrácena v plném rozsahu stěžovatelkám v souladu s § 255 odst. 6 zákona o zadávání veřejných zakázek.
7. Ústavní soud dříve, než se může zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, zpravidla stěžovatele vyzve k odstranění vad v určené lhůtě. Stěžovatele současně poučí, že neodstranění vad v uvedené lhůtě může vést k odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Podle zjištění Ústavního soudu nebyla k ústavní stížnosti přiložena speciální plná moc pro zastupování druhé stěžovatelky před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud vyzval JUDr. Jiřího Harnacha, který se označil za jejího právního zástupce, k předložení chybějící plné moci, spolu s poučením, že nebude-li tato vada odstraněna do 5 dnů od doručení výzvy, lze návrh podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Dne 25. 9. 2025 sdělil JUDr. Jiří Harnach, že speciální plnou moc pro druhou stěžovatelku je nemožné organizačně-technicky obstarat, a proto ji Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě nemůže předložit. Ústavní soud konstatuje, že vada podání nebyla odstraněna.
9. Ústavní stížnost podaná první stěžovatelkou byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
11. Již na tomto místě lze uvést, že těžiště posuzované věci spočívá ve výkladu a aplikaci podústavního práva, což však není úkolem Ústavního soudu, nýbrž (jde o věc správního soudnictví) Nejvyššího správního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva dosahuje ústavněprávní roviny tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému chápání dotčených právních institutů [viz nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Taková kvalifikovaná pochybení správních soudů v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
12. Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky s právními závěry správních orgánů a správních soudů, obsahuje shodné argumenty, které již byly v předcházejících řízeních uvedeny. Správní soudy se však se všemi námitkami již vypořádaly a ve svých rozhodnutích dostatečně popsaly úvahy, které je vedly k výkladu § 246 odst. 1 písm. b) zákona o zadávání veřejných zakázek. Stěžovatelky sice "rámují" vznášené námitky jako porušení svých ústavních práv, konkrétně práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), avšak obsahově jde jen o zopakování již uplatněné argumentace. Stěžovatelky nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu, nicméně Ústavní soud není revizní instancí správních soudů. Ústavní soud shledává závěry správních soudů přesvědčivě odůvodněnými a z ústavního hlediska zcela udržitelnými.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost ve vztahu ke druhé stěžovatelce podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstraněné vady podání, a protože nezjistil namítané porušení základních práv první stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, tudíž ji ve vztahu k této stěžovatelce odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu