Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s.r.o., se sídlem Praha 5, Radlická 49, IČ: 25776941, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2012 č. j. 13 EC 101/2009-342 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2012 č. j. 69 Co 145/2012-362, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. července 2012 a doplněnou podáními ze dne 4. července 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatelka byla opakovaně Ústavním soudem poučována o podmínkách a náležitostech stanovených zákonem o Ústavním soudu pro řízení o ústavní stížnosti, zejména o nutnosti zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu (kupř. sp. zn. III. ÚS 317/11 ,
,
I. ÚS 690/12 a
). Stěžovatelka tak byla před podáním předmětného návrhu velmi dobře obeznámena s následky neakceptování výše uvedených podmínek neboť, i když se jí od Ústavního soudu dostalo již v minulosti podrobného poučení, jakým způsobem má odstranit vady jejich podání, aby splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, stěžovatelka se jím neřídila. Tyto ústavní stížnosti proto musely být pro neodstranění vad ve stanovené lhůtě Ústavním soudem odmítnuty. Stejný postup Ústavního soudu tedy mohla stěžovatelka předpokládat i v projednávané věci, pokud vědomě doručila vadnou a nekvalifikovanou ústavní stížnost.
Ústavní soud vychází z názoru, že zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť v takovém případě je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudkyně zpravodajka i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzývala k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 30. července 2012
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka