Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatele Novera, spol. s r. o., IČ 26119374, Psáry 65, zastoupeného JUDr. Vladislavou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohradská 45, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. října 2011 č. j. 23 Cdo 1670/2011-850, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009 č. j. 3 Cmo 398/2008-685 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2008 č. j. 32 Cm 154/2006-638, takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení všech výše označených rozhodnutí soudů s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že dle jeho přesvědčení obecné soudy rozhodly o žalobě, v níž se domáhal ochrany práv vztahujících se k označení jeho obchodní firmy názvem Novera, bez náležitě zjištěného skutkového stavu, při hodnocení nepřihlédly pečlivě ke všemu, co za řízení vyšlo najevo a co uvedl on (jako žalobce a nyní stěžovatel), nehodnotily předložené důkazy v jejich souvislosti a konečně v odůvodněních svých rozhodnutí neuvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, proč neprovedly i další důkazy žalobcem navrhované a ani proč předložené důkazy nepovažovaly za dostatečné pro prokázání stěžovatelem deklarované újmy, která mu je žalovaným působena.
Pro uvedená pochybení se obrátil na Nejvyšší soud s dovoláním, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, když se domníval, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a důvodnost dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2011 dovolání odmítl.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na obsah dovolání a rozsudku Vrchního soudu v Praze vyčerpávajícím způsobem vyložil důvody, pro něž dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, když rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí se dovolací soud také vyslovil k obsahu § 44 odst. 1 obchodního zákoníku stanovícího podstatu nekalé soutěže a také k závěrům odvolacího soudu, který s ohledem na zhodnocená zjištění správně dovodil, že mezi účastníky objektivně nešlo o soutěžní situaci - když mezi nimi nešlo o jednání v rámci hospodářské soutěže, jež by splňovalo podmínku generální klauzule citovaného § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, a tedy podmínku pro možné konstatování, že mezi účastníky o nekalou soutěž šlo.
Na obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozsudku Vrchního soudu v Praze lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2012
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu