Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve věznici v Ostrově nad Ohří, bez zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2019, č. j. 3 As 143/2019-15, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 13. 8. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Podání nebylo možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo procesními a obsahovými nedostatky [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu)], zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem nebyl stěžovatel zastoupen advokátem (§ 30 a 31 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně, dokonce v několika desítkách případů. Na výzvy však stěžovatel (např. řízení vedená pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18 ,
,
a
) patřičně nereagoval. Je zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl výslovně poučen, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce. Ve všech citovaných případech pak poté, co byl stěžovatel řádně poučen o vadách ústavních stížností a vady neodstranil, byly ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty; stěžovatel si proto musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně stěžovatel nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí, aby jeho ústavní stížnost byla věcně projednatelná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj