Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Andrese, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 33 Cdo 2020/2023-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2023 č. j. 23 Co 386/2022-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. dubna 2022 č. j. 23 C 273/2021-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby mu vedlejší účastnice zaplatila řádnou výši odkupného, když tvrdil, že plnění, které mu bylo vyplaceno v souvislosti se zánikem smlouvy (sc. zánikem právního vztahu) životního pojištění uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí v roce 2006 bylo neoprávněně sníženo o náklady a rizikové pojistné, které však nebyly řádně sjednány a vedlejší účastnice nebyla oprávněna o tyto náklady vyplacené odkupné snížit. Žalobě předcházelo řízení před finančním arbitrem, v němž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení; toto řízení bylo ukončeno zpětvzetím návrhu stěžovatele dne 9. 5. 2019. Stěžovatelovu žalobu obvodní soud zamítl s odůvodněním, že pojistná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění a změnil nárok stěžovatele na plnění z platné smlouvy na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy, a konstatoval, že právo stěžovatele na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno ve dvouleté tzv. subjektivní promlčecí době, neboť stěžovatel měl o neplatnosti pojistné smlouvy vědět již od jejího uzavření.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudek potvrdil rozsudek obvodního soudu, neboť se ztotožnil s názorem obvodního soudu o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy, nicméně počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí doby s podporou závěrů dovozených z nálezu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) stanovil nejpozději k datu podání návrhu k finančnímu arbitrovi na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, či její části.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl na základě zjištění, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.
5. Stěžovatel namítá, že soudy se řádně nevypořádaly s jeho argumentací o počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí doby a rozhodly, aniž by řádně zjistily skutkový stav. Stěžovatel je přesvědčen, že ze skutkových okolností zjištěných v průběhu řízení vyplývá, že k datu podání žaloby neměl požadovanou skutečnou vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy a nevěděl, že se vedlejší účastník na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Soudy věc rovněž posoudily v rozporu s unijními předpisy, když pojistnou smlouvu, která byla předmětem žaloby, neposoudily v souladu s eurokonformním výkladem a znemožnily tak posouzení stěžovatelových práv z hlediska unijních norem, zejména směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle stěžovatele jsou důsledky posouzení smluvních ujednání jako zneužívajících odlišné od důvodu neplatnosti podle občanského zákoníku.
6. Obvodní soud neupozornil a nepoučil stěžovatele v souladu s § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, na to, že má odlišný právní názor na právní kvalifikaci sporného nároku, a svévolně změnil jeho podstatu z nároku na plnění z platné smlouvy na nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze smlouvy neplatné, a tím mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatele poskytuje jednání vedlejšího účastníka, který nereagoval žádným způsobem na žádnou indicii o systémových vadách smluv životního pojištění a neinformoval spotřebitele o důsledcích detekovaných vad, přesvědčivý důkaz o nedostatku dobré víry vedlejšího účastníka, při hodnocení, zda námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem je v rozporu s dobrými mravy.
7. Nejvyšší soud měl podle stěžovatele věcně rozhodnout, neboť městský soud změnil skutkový závěr obvodního soudu o vědomosti stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení, který je zásadní pro závěr o promlčení práva stěžovatele na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
10. V průběhu řízení obdržel Ústavní soud vyjádření vedlejší účastnice k ústavní stížnosti. V něm vedlejší účastnice odmítá, že by obvodní soud postupoval při právním hodnocení nároku svévolně. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Posouzení dílčích ustanovení pojistné smlouvy, z kterých nevyplývala konkrétní výše určitých částek účtovaných v souvislosti s pojistnou smlouvou sjednaným pojištění, tj. vadu absence projevu vůle nelze kvalifikovat jinak, než jako neurčitost právního úkonu.
Tvrdí-li stěžovatel, že v době podání návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem měl pochybnost o tom, zda je pojistná smlouvy platná či nikoliv, pak právě tato pochybnost značí skutečnou vědomost spouštějící běh tzv. subjektivní promlčecí lhůty. Námitku stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) v návaznosti na formalistické rozhodnutí Nejvyššího soudu a odmítnutí rozhodnout ve věci samé, považuje vedlejší účastník za lichou, protože přípustností dovolacích důvodů stěžovatele, vymezených jako otázky, se Nejvyšší soud zabýval a svůj závěr o jejich odmítnutí řádně zdůvodnil. Podle názoru vedlejšího účastníka byly v řízení zohledněny všechny individuální aspekty daného sporu s tím, že právě na základě těchto okolností soud dospěl k právním závěrům, ať už o uplynutí tzv. subjektivní promlčecí doby, tak o souladu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.
11. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl prokázat důvodnost jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se tyto soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stěžovatel přitom nenamítá, že by obecné soudy některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami elementární logiky mylně hodnotily, ale pouze tvrdí, že z provedených důkazů měly být vyvozeny jiné, pro něj příznivější závěry.
12. Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru soudů jednotlivých stupňů, jak požaduje stěžovatel, ale toliko to, jestli jejich právní názor uvedený v napadených rozhodnutích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Městský soud na námitky stěžovatele náležitě reagoval a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Jeho závěry pokládá Ústavní soud za racionální a odpovídající ustálené judikatuře. Ústavní soud ověřil, že také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nutno uvést, že nenastala žádná předvídaná situace, pro kterou by bylo možno výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost vedlejší účastnicí řízení vznesené námitky promlčení.
13. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž stěžovatel pomíjí, že výklad jiných podústavních předpisů Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 Listiny nepředstavuje.
15. Po přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, i jemu předcházejících rozsudků městského soudu a obvodního soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu