Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Burianové a Ondřeje Buriana, zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem, sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 26 Cdo 3525/2022-264, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BENOCO, s.r.o., sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a sice právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice řízení, požadovala po stěžovatelích zaplacení částky 111 773,01 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Tato částka představovala uhrazené nájemné a náklady na daň z nemovitých věcí spojené s pronajatými pozemky za období po sporném ukončení nájmu, které vedlejší účastnice uhradila v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město z procesní opatrnosti, neboť nechtěla zavdat příčinu k zahájení dalšího soudního sporu nebo k navýšení předmětu již probíhajícího nalézacího řízení. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 1. 2020 č. j. 28 C 233/2018-212 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 8. 2020 č. j. 56 Co 126/2020-126 bylo určeno, že nájemní smlouva mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí skončila, jak tvrdila vedlejší účastnice. Takto uhrazené nájemné a náklady na daň z nemovitých věcí se proto staly plněním bez právního důvodu. Vedlejší účastnice se tak s tímto nárokem obrátila na Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud").
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2021 č. j. 6 C 85/2021-194 žalobě vedlejší účastnice vyhověl a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně částku 111 773,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2022 č. j. 11 Co 7/2022-232 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl (výrok I) a uložil stěžovatelů zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelé v dovolání nevymezili žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručené právo na přístup k soudu tím, že nesprávně posoudil otázky jimi vymezené v dovolání jako otázky skutkové, nikoli jako otázky právní, a proto v tomto rozsahu podle jejich názoru nesprávně dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako vadné.
6. Dále Nejvyšší soud podle stěžovatelů pochybil tím, že ve věci rozhodoval nesprávný senát dovolacího soudu. Stěžovatelé tvrdí, že v jejich věci mělo rozhodovat soudní oddělení 28, nikoli soudní oddělení 26. Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 totiž agendu ve věcech bezdůvodného obohacení, což byla i věc stěžovatelů, rozhoduje soudní oddělení 28.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní soud předně uvádí, že rozlišování právních a skutkových námitek je často obtížné, oba typy námitek mohou být od sebe těžko odlišitelné a v případě pochybností je třeba postupovat ve prospěch dovolatele. Na nejednoznačnost rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami reagovala i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle které nemohou být účastníci řízení sankcionováni, pokud mají v dobré víře za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu (srov. rozsudek ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05). Je však vždy nutno vzít v potaz, zda byl chybným posouzením otázky předložené v dovolání znemožněn přístup dovolatele k soudu z důvodu tvrzené vady dovolání (nevymezením právní otázky), či z jiného důvodu.
10. Jak totiž vyplývá z usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2143/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), samotnou otázku přístupu k soudu nelze posuzovat shodně u odmítnutí dovolání pro vady a odmítnutí pro nepřípustnost. Při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak ovšem též přístup k Ústavnímu soudu pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy. Při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jde o kvazimeritorní přezkum a podané dovolání není považováno za vadné, tj. mimo jiné bránící následnému podání přípustné ústavní stížnosti. Přistoupí-li Nejvyšší soud ke kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na přístup k soudu (ať již k Nejvyššímu soudu či k Ústavnímu soudu) nezasahuje.
11. Ústavní soud taktéž připomíná svou ustálenou judikaturu, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěr Nejvyššího soudu o věcné správnosti napadených rozhodnutí, neboť výklad příslušných právních otázek je primárně úkolem Nejvyššího soudu, jemuž v rámci soustavy soudů přísluší role sjednocování výkladu právních předpisů (viz např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3019/17 ). Zároveň platí, že odůvodnění odmítavého usnesení, jakkoliv stručné, se ovšem nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávanou věc [např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Porušením práva na soudní ochranu by byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na judikaturu, ze které řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr, že dovolání je nepřípustné [např. nález ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)].
12. Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nesprávně uvádí, že jejich dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady. V posuzované věci Nejvyšší soud totiž přistoupil ke kvazimeritornímu přezkumu a stěžovatelům vysvětlil srozumitelně, logicky a s odkazem na relevantní rozhodnutí, proč jimi předložené otázky nemohou založit přípustnost ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Napadené usnesení Nejvyššího soudu dostálo výše předestřeným požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dovodil, že podstatou předestřených otázek není zpochybnění právního posouzení věci krajským soudem, ale zpochybnění skutkových závěrů krajského soudu a okresního soudu. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje. Stěžovatelé totiž budují svou otázku na odlišném skutkovém terénu, než z jakého vyšel krajský soud. Nejvyšší soud tedy ústavně zaručené právo stěžovatelů na přístup k soudu neporušil. Námitkami stěžovatelů se v rozsahu kvazimeritorního přezkumu, ke kterému přistupuje, zabývá-li se přípustností dovolání, náležitým způsobem vypořádal.
13. K druhé námitce stěžovatelů týkající se porušení jejich práva na zákonného soudce, Ústavní soud uvádí následující. Ústavní soud v judikatuře [srov. např. nález ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1171/14 (N 47/76 SbNU 649)] zastává názor, že pro civilní soudy je rozvrh práce jejich interním předpisem, který do jisté míry plní funkci lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce, přičemž i takový interní akt je třeba správně a adekvátně interpretovat právě s ohledem na smysl posuzované problematiky. Současně Ústavní soud respektuje skutečnost, že v soudní praxi správné přidělení věci podle rozvrhu práce konkrétního soudu může být někdy "hraničním problémem", závislým na odpovídajícím použití a výkladu hmotného práva, ovšem tam, kde je předmět sporu jasně vymezen, může pochybení v přidělení věci dosáhnout ústavněprávní intenzity spočívající v porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
14. Základní smysl garance ochrany institutu zákonného soudce vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), v němž poukázal na skutečnost, že zmiňovaný institut na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc [obdobně nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243) či z poslední doby též usnesení ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 101/21 ]. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz (svévolného) odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce [srov. nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187) či ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17 ]
15. Rozvrh práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 (dále jen "rozvrh práce") v pravidlech pro přidělování věci uvádí, že "předseda kolegia prostřednictvím dozorčí úřednice kolegia s pomocí poradce předsedy soudu podle jim stanovených agend (specializace); pro přidělení je určující charakter hmotněprávní, popř. procesněprávní sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit, nebo která je za takovou v dovolání označena; jí může být podle okolností věci i otázka předběžná. [...] Věci, které nelze přímo podřadit specializaci stanovených soudních oddělení, přiděluje předseda kolegia na základě kritéria agendové blízkosti a v zájmu jejich plynulého vyřizování."
16. Podle rozvrhu práce do agendy soudního oddělení 26 náleží mimo jiné rozhodování "o dovoláních ve věcech výkonů rozhodnutí a exekucí vyklizením, ve věcech sporů nájemních, o vyklizení bytu, popřípadě bytového domu, dále ve věcech nájmu nebytových prostor a pozemků včetně úhrad a nároků za omezení vlastnického práva v důsledku nečinnosti státu při deregulaci nájemného, ve věcech bydlení manželů, vyklizení nebytových prostor, s výjimkou věcí, jež jsou v působnosti jiných senátů, a ve věcech společenství vlastníků bytových jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. a podle občanského zákoníku, a ve věcech zákona č. 67/2013 Sb.". Naopak do agendy soudního oddělení 28 potom mimo jiné náleží rozhodování "o dovoláních ve věcech sporů z restitucí včetně sporů o neplatnost uzavřených dohod a ve věcech bezdůvodného obohacení, s výjimkou bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné či zdánlivé smlouvy nebo v rámci zrušeného smluvního závazku (§ 2993 o. z.) a s výjimkou věcí, o nichž rozhoduje soudní oddělení 21[viz soudní oddělení 21 oddíly A a B (věci podle zákona č. 26/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady škody v něm obsažené)]".
17. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení, ve kterém předmětem řízení sice bylo vydání bezdůvodného obohacení, avšak základem dovolacích námitek bylo zpochybnění správnosti závěru krajského soudu (a okresního soudu) o ukončení nájmu pozemků. S přihlédnutím k obsahu sporných (právních) otázek, jež měl dovolací soud v nynější věci řešit, se jeho postup, kdy věc byla přidělena soudnímu oddělení 26, nejeví jako svévolná či jako účelová manipulace. Naopak, tento postup, jak vyžaduje i nález ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 1589/13 (N 9/76 SbNU 131), lze považovat za racionální, logický a zdůvodnitelný. Ústavní soud navíc obecně doplňuje, že dovolatelé zpravidla nepředkládají Nejvyššímu soudu pouze jednu spornou právní otázku, ale často jich k posouzení uvádí hned několik. Zároveň sporné otázky, které vymezují v dovolání, jsou mnohdy komplexní právní problémy, které nelze jednoduše rozčlenit podle pravidel vymezených v rozvrhu práce. I proto by bylo možné jako porušení práv stěžovatelů považovat jen takové přiřazení, které vykazuje znaky zmiňované svévole či účelové manipulace; to však v nynější věci nenastalo. Vzhledem k tomu závěru nelze shledat v postupu Nejvyššího soudu porušení práva stěžovatelů na zákonného soudce.
18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu