Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Otta, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, sídlem Dr. Skaláka 1447/10, Přerov, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. června 2025 č. j. 60 Co 140/2025-522, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku I v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že v záhlaví uvedeným výrokem I usnesení krajského soudu byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 C 337/2021 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po obchodní společnosti X (dále také "žalovaná") domáhal zaplacení částky 413 230 Kč s příslušenstvím jako peněžité náhrady za pracovní úraz. Okresní soud žalobě poprvé vyhověl rozsudkem ze dne 6. 12. 2022 č. j. 38 C 337/2021-203, s výjimkou části, v níž se stěžovatel domáhal náhrady za bolest ve výši 40 000 Kč s úrokem z prodlení, neboť v tomto rozsahu bylo podle okresního soudu právo stěžovatele promlčeno. K odvolání žalované a stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 29. 5. 2023 č. j. 60 Co 38/2023-282 zrušil v pořadí první rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se má dále zabývat závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku. V návaznosti na to rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 8. 8. 2024 č. j. 38 C 337/2021-399 tak, že žalobě stěžovatele vyhověl zcela a žalované uložil povinnost zaplatit mu částku 373 230 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a výrokem II rozhodl, že žalovaná a obchodní společnost Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group (dále také "pojišťovna"; v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice na straně žalované) jsou povinny společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení v rozsahu 80 % do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž konkrétní výše této náhrady měla být určena v písemném vyhotovení rozsudku. Výroky III až V pak rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu.
3. Okresní soud opomenul v rozsudku ze dne 8. 8. 2024 určit konkrétní výši náhrady nákladů řízení. Uvedenou zjevnou nesprávnost následně napravil vydáním opravného usnesení ze dne 18. 2. 2025 č. j. 38 C 337/2021-492, kterým výrok II rozsudku okresního soudu ze dne 8. 8. 2024 č. j. 38 C 337/2021-399 opravil takto: "II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 93 564,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce."
4. K odvolání stěžovatele následně krajský soud napadeným usnesením změnil rozsudek okresního soudu v jeho výroku II, ve znění opravného usnesení, tak, že žalovaná a pojišťovna jsou povinny společně a nerozdílně nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 168 033,20 Kč. Výrokem II pak krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud zejména přisvědčil odvolací argumentaci stěžovatele, že okresní soud měl při stanovení náhrady nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty určené podle částky odpovídající plnění stěžovateli přiznanému a naopak neměl vycházet z náhradní tarifní hodnoty, neboť to není v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu (odkázal mimo jiné na nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22
). K náhradě nákladů řízení poznamenal, že okresní soud správně rozhodl jediným výrokem, kterým se rozhodnutí končí jako celek. Stěžovatel byl plně úspěšný s nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění a převážně úspěšný s nárokem na náhradu bolestného, přičemž u bolestného šlo o případ, kdy část základu nároku nebyla dána. Okresní soud proto podle krajského soudu správně aplikoval § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, na danou věc a také přiléhavým způsobem určil poměr mezi výší úspěchu a neúspěchu stěžovatele v řízení na základě principu objektivní kumulace nároků.
5. Stěžovatel vysvětluje, že postup krajského soudu není správný a odporuje jak judikatuře Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu [odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013 a nález ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 (N 40/104 SbNU 412)]. Z této judikatury přitom - zjednodušeně řečeno - vyplývá, že v těch případech, kdy v jedné věci proběhlo více nalézacích řízení, musí obecné soudy o náhradě nákladů řízení rozhodnout tak, že úspěch posoudí ve vztahu ke každému nalézacímu řízení samostatně, tedy mimo jiné zohlední, zda, respektive do jaké míry se změnil předmět řízení původně vymezený žalobou oproti předmětu řízení, který tvořil podstatu soudního sporu dále během soudní pře. Tak ovšem krajský soud ve věci stěžovatele nepostupoval a při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci vycházel čistě z porovnání stěžovatelem původně žalované částky a částky, která mu byla konečným rozhodnutím přiznána. Na základě toho dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatel byl se svým nárokem pro obě fáze řízení úspěšný jen co do 80 %. Krajský soud měl postupovat tak, že úspěch 80 % měl aplikovat jen na tu fázi, než došlo k vydání zrušujícího usnesení krajského soudu (neboť v této první fázi řízení byl stěžovatel skutečně úspěšný jen co do 80 %), když naopak v další fázi řízení již stěžovatel část svého nároku neuplatňoval v rozsahu, v jakém bylo jeho právo promlčeno. Po zrušujícím usnesení ze strany krajského soudu byl tedy úspěšný zcela.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy mu proto nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Dále Ústavní soud připomíná, že otázky spojené s náhradou nákladů řízení posuzuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá.
13. Krajský soud ve věci řádně aplikoval nejnovější judikaturu Ústavního soudu vztahující se k určení tarifní hodnoty při stanovení náhrady nákladů v řízení, jehož předmětem je odškodnění při újmě na zdraví. Dále vycházel z judikatury Nejvyššího soudu - srov. shora odkazované usnesení sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 - akceptované nálezovou judikaturou Ústavního soudu (srov. k tomu např. nález ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3252/24
), podle níž při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků. Na základě toho principu soudy v řízení, z něhož vzešel napadený výrok, určily úspěšnost stěžovatele ve výši 80 %, na těchto dostatečně v odůvodnění vysvětlených závěrech Ústavní soud neshledává nic neústavního. Východiska stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2890/20
tak nebyla porušena.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným výrokem nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu