Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Jenišov, sídlem Jenišov 88, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem, sídlem Zdíkovská 3029/59, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2773/2022-652 ze dne 27. července 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 368/2019-610 ze dne 26. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sedlecký kaolin a. s., sídlem Božičany 167, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 C 168/2016 se podává, že rozsudkem č. j. 13 C 168/2016-318 ze dne 3. října 2019 okresní soud zamítl žalobu, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se dalších zásahů do pozemku parc. č. 667 v k. ú. Jenišov jeho využíváním k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví (užívání) vedlejší účastnice a komunikací III. třídy č. III./2226 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I částečně potvrdil (výrok I), částečně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Magistrátu města Karlovy Vary (výrok II) a částečně změnil a žalobě vyhověl (výrok III). Nedílnou součástí rozsudku učinil grafickou přílohu vypracovanou znalcem (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VII).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu pro vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně Nejvyšší soud stěžovatelce vytkl: 1. z dovolání není patrný rozsah, ve kterém je rozhodnutí krajského soudu napadeno (zda a z jakých důvodů je napaden i výrok I, u výroku II stěžovatelka správnost závěrů krajského soudu nerozporuje a výrokem III byla uložena vedlejší účastnici povinnost, jejíhož uložení se stěžovatelka v odvolání domáhala); 2. v dovolání nejsou vymezeny předpoklady jeho přípustnosti (není uvedeno, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se měl krajský soud odchýlit, nadto jsou uvedeny dva předpoklady přípustnosti, které se navzájem vylučují).
5. Stěžovatelka namítá, že v úvodu dovolání označila napadené rozhodnutí a uvedla výslovně výroky relevantní pro její polemiku s právním posouzením věci krajským soudem. Připouští, že formulačně nebyl rozsah dovolání vymezen "úplně optimálně", ale v celkovém kontextu muselo být podle ní zřejmé, že "dovolání směřovalo proti výrokům I a III rozsudku krajského soudu v jejich vzájemné vazbě". Výrokem III bylo stěžovatelce sice částečně vyhověno, avšak územní rozsah tam uvedený nebyl vymezen dostatečně. Odmítal-li Nejvyšší soud dovolání pro nesprávně vymezený rozsah, měl tak učinit pouze v rozsahu "(možná nesprávného) napadení výroku III" a "mělo být projednáno ve vztahu k výroku I". K vymezení důvodnosti dovolání zdůraznila, že opakovaně poukazovala na omezení vlastnických práv, šlo tedy o zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve smyslu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 (U 5/68 SbNU 541) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) byl naplněn dovolací důvod spočívající v nesprávném posouzení věci. Uznává, že neuvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se měl krajský soud odchýlit. Odkázala ale na obecný "princip tzv. čtyř definičních znaků účelové komunikace", jak jsou podle ní konstantně definovány v rozhodovací praxi dovolacího soudu pro omezení vlastnického práva vlastníka pozemku z titulu existence účelové komunikace. V dovolání namítala, že krajský soud jeden z těchto čtyř znaků nerespektoval. To, že předpoklady přípustnosti dovolání vymezila alternativně, nepředstavuje vadu podání. Odkázala k tomu na nález sp. zn. IV. ÚS 2659/20 ze dne 23. března 2021 (N 59/105 SbNU 163). Nesouhlasí ani s tím, že řádně neformulovala otázku, která by měla být krajským soudem řešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že "jednoduchým cvičením z tvorby vět na úrovni žáka třetí třídy lze výtky, které směřovala proti postupu krajského soudu převést na otázky". Neučinil-li tak Nejvyšší soud, postupoval podle stěžovatelky ryze formalisticky.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a - s výjimkou dále uvedenou - oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Výrokem III krajský soud vyhověl odvolání a žalobě stěžovatelky, v tomto rozsahu je tak ústavní stížnost podána zjevně neoprávněnou osobou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda je ústavní stížnost stěžovatelky přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Při posuzování přípustnosti je podstatné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako vadné, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti dovolání vůbec "uvážil" a hodnotil, zda jde o dovolání přípustné (§ 243c odst. 2 tohoto zákona). Je-li dovolání odmítnuto pro vady, pak nejsou dostupné opravné prostředky vyčerpány řádným způsobem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je přitom předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost. Na dovolání, které trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, se hledí jako by vůbec nebylo podáno [viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
8. Přezkum Ústavního soudu je proto v dané věci omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud posoudil vadnost dovolání stěžovatelky ústavně konformním způsobem. Proto je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu.
9. Ústavní soud se ve své judikatuře již vícekrát věnoval otázce přezkumu dovolání Nejvyšším soudem. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže upřesňuje pozitivním a negativním výčtem.
Pozitivně významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu.
Konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. března 2018 (N 47/88 SbNU 633)].
10. Ústavní soud ve své judikatuře také formuloval tzv. pět "kroků", které z právní úpravy plynou pro přezkum dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 16), a to: 1) označení rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje, 2) vymezení rozsahu, v kterém tato rozhodnutí dovolatel napadá (tj. které výroky či jejich části), 3) vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Dále 4) uvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jde-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval.
A konečně 5) dovolací návrh.
11. Při posuzování obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. května 2017 (N 70/85 SbNU 247), bod 19]. Obsah dovolání je třeba v případě pochybností interpretovat ve prospěch splnění náležitostí podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.
12. Z obsahu dovolání Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka identifikovala rozhodnutí, které dovoláním napadla (krok 1 přezkumného algoritmu), avšak není z něj patrný rozsah, v jakém je napadá (krok 2), což Nejvyšší soud výstižně (nikoli přepjatě formalisticky) vysvětlil na stranách 2 a 3 napadeného usnesení. "Dovysvětluje-li" stěžovatelka v ústavní stížnosti, že "dovolání směřovalo proti výrokům I a III rozsudku krajského soudu v jejich vzájemné vazbě", nejasnost ohledně rozsahu dovolání nijak nerozptyluje.
Dovoláním navrhovala zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu, tedy všech jeho šesti výroků. Zrušení celého rozsudku krajského soudu navrhuje i ústavní stížností. Navrhovala a navrhuje tak zrušit i výrok II, ke kterému však již v dovolání uvedla, že "částečné zastavení řízení uvedené ve výroku II rozhodnutí není pro důvody dovolání relevantní, správnost tohoto závěru dovolatel nerozporuje". Stěžovatelka uvedla, jaké právní posouzení věci považuje za nesprávné a jak má být věc řešena (kroky 3a a 3b) a předložila dovolací návrh (krok 5).
Předpoklady přípustnosti dovolání (kroky 4a a 4b) však nevymezila. Z ústavněprávního hlediska nelze Nejvyššímu soudu tomuto závěru (podrobně odůvodněnému na stranách 3 až 5 napadeného usnesení) nic vytknout.
13. Stěžovatelka dokonce sama v ústavní stížnosti připouští, že v dovolání žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (krok 4a) nepoložila. Má za to, že ale dostatečně vymezila "problém, který byl krajským soudem řešen nezákonně". Bylo na Nejvyšším soudu, aby si výtky sám přetvořil na právní otázky, při jejichž řešení se měl krajský soud odchýlit od v judikatuře Nejvyššího soudu obecně formulovaného principu. Lze tak uzavřít, že stěžovatelka se nejen nepokusila formulovat otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí krajského soudu (§ 237 občanského soudního řádu), ale neuvedla ani jediné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož ustálené praxe by se krajský soud měl při řešení této otázky odchýlit. K tomu se i sama "přiznává", když namítá, že Nejvyšší soud "nemůže nutit stěžovatele, aby dohledával konkrétní rozhodnutí, která budou jeho případu co nejvíce podobná".
14. Nesplnění vymezení předpokladů přípustnosti nevyvrací ani odkaz stěžovatelky na usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 , podle kterého je (jakákoliv) námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod uplatitelná jako dovolací důvod. Stěžovatelka pomíjí, že i v takovém případě není dovolání "projednatelné", pokud neobsahuje náležitosti stanovené mj. v § 241a občanského soudního řádu, anebo předpoklady přípustnosti podle § 237 tohoto zákona (k tomu srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, třetí právní věta).
15. Stěžovatelka tvrdí, že předpoklady dovolání vymezila alternativně. Konkrétně uvedla, že "pokud by se dovolací soud neztotožnil s vývodem dovolatele, že na předmětnou otázku bylo v judikatuře Nejvyššího soudu ČR nepřímo mnohokrát odpovězeno, bylo by nutné dovodit, že výše nastíněná otázka hmotného práva, na jejímž zodpovězení je Rozhodnutí založeno, nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR vyřešena". Ať již zamýšlela stěžovatelka formulací dovolání cokoli, neformulovala důvody přípustnosti zákonem stanoveným způsobem, tedy tak, že by bylo dovolání přípustné pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu s výhradou, že bude-li mít Nejvyšší soud za to, že tato rozhodnutí na věc nedopadají, půjde o právní otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou.
16. Odmítnutí dovolání pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07 ze dne 15. září 2016).
17. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a proti napadenému rozsudku krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu