Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Nemesis Consortia, a. s., IČ: 274270814, se sídlem Rajmonova 1665/5, Praha 8, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013 č. j. 58 Co 219/2013-61 a o návrhu s ní spojeném, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. ledna 2013 č. j. 16 C 181/2011-43 jako nepřípustné z důvodu podle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč bez příslušenství.
Stěžovatelka s ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož atributem je podle stěžovatelky i přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především uvádí, že napadené rozhodnutí týkající se částky 10 000 Kč s příslušenstvím, je rozhodnutím v tzv. bagatelní věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ).
V posuzované věci se však o takový případ nejedná, a to ani v případě napadeného usnesení Městského rozsudku v Praze ani v případě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, proti němuž navíc ústavní stížnost ani výslovně nesměřuje.
Samotnou výluku z přezkoumatelnosti rozsudků soudů prvního stupně, zakotvenou v § 202 odst. 2 občanského soudního řádu Ústavní soud neshledává v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.
Jak už Ústavní soud opakovaně konstatoval, jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje z ústavních mezí - např. již v usnesení ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 336/02 , v usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 nebo v nálezu sp. zn. III. ÚS 150/03
(viz: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 31, str. 149), vydaném s odkazem na plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01
(publikovaný pod č. 424/2001 Sb.), ve kterém se k návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. vyslovil obdobně, totiž že ve vztahu k tzv. bagatelním věcem jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelčin návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu