Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018 č. j. 30 Co 135/2018-125 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2017 č. j. 20 C 38/2016-86, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Žalobce se v režimu zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), domáhal na žalované zaplacení částky 10 298 600 Kč s příslušenstvím, s tím, že má jít o náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem státu spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, které bylo proti žalobci vedeno v době od 26.
9. 2007 do 4. 8. 2014 pro trestný čin ublížení na zdraví. Škoda, která žalobci dle žaloby vznikla, spočívá v 20 % ztraceného podnikatelského zisku v období neúměrného protahování trestního řízení v letech 2009 - 2013. Žalobce byl jednatelem společnosti X1, resp. později jako předseda představenstva a současně akcionář právního nástupce, společnosti X2 (dále též jen "společnost") V důsledku skutečnosti, že se žalobce kvůli trestnímu řízení a zdravotním problémům, které mu toto řízení způsobilo, nemohl plně věnovat vedení společnosti, docházelo prý zejména v letech od roku 2008 ke zhoršování ekonomických výsledků společnosti.
Ztracený podnikatelský zisk v letech 2009 - 2013 představuje celkem částku 51 493 000 Kč, žalobce proto požaduje zaplacení částky 10 298 600 Kč. Dne 21. 8. 2017 rozsudkem č. j. 20 C 38/2016-86 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl (výrok I).
Dne 22. 5. 2018 rozsudkem č. j. 30 Co 135/2018-125 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek obvodního soudu ze dne 21. 8. 2017 č. j. 20 C 38/2016-86 potvrdil (výrok I), a žalobce poučil o možnosti podat dovolání.
Další obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí jí napadených, uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
V projednávaném případě je evidentní, že stěžovatel mohl proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2018 č. j. 30 Co 135/2018-125 podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí dovolání, což přes řádné poučení odvolacím soudem neučinil. Ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud zvažoval postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Při posuzování aplikace citovaného ustanovení si byl Ústavní soud vědom kritérií stanovených ve svých dosavadních rozhodnutích, v nichž vyložil, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, což značí, že je třeba je vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)].
V projednávaném případě Ústavní soud takový přesah nezjistil, a nevyplývá ani z odůvodnění ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2018
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj