Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele PaedDr. Zdeňka Šmída, zastoupeného Mgr. Janem Vondrou, advokátem, sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2023 č. j. 7 Cmo 97/2023-95, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti OSIANO Media, s. r. o., sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal poskytnutí informací podle § 156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), a to konkrétně nahlédnutí do všech smluv, dohod, dokumentů a kompletních účetních dokladů vedlejší účastnice za období od 20. 12. 2017 do okamžiku rozhodování soudu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 7. 2022 č. j. 72 Cm 108/2021-44 řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 32 120,05 Kč (II. výrok). Následně vrchní soud usnesením ze dne 25. 11. 2022 č. j. 7 Cmo 223/2022-67 zrušil II. výrok pro jeho nepřezkoumatelnost z důvodu absence odůvodnění. Poté městský soud usnesením ze dne 3. 3. 2023 č. j. 72 Cm 108/2021-75 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 21 312 Kč. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelova žaloba trpěla vadami, neboť stěžovatel dostatečně nespecifikoval konkrétní informace, které po vedlejší účastnici požadoval, nicméně i přesto došlo k zastavení řízení výhradně pro chování vedlejší účastnice, neboť požadované informace poskytla až po podání žaloby, a uzavřel, že kdyby stěžovateli požadované informace předány nebyly, jistě by nepřistoupil ke zpětvzetí žaloby, ale pokračoval by ve vyvolaném řízení.
3. Proti usnesení městského soudu podali samostatně odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice a na jejich základě vrchní soud napadeným usnesením změnil usnesení městského soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 14 943,50 Kč (I. výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 560,90 Kč (II. výrok). Po rekapitulaci skutečností obsažených v soudním spise vrchní soud uzavřel, že vedlejší účastnice stěžovateli požadované informace částečně poskytla již před podáním jeho žaloby a po podání žaloby mu tyto informace poskytla opět toliko částečně. Proto nelze vycházet z toho, že stěžovatel vzal jím podaný návrh (žalobu) zpět výhradně pro chování vedlejší účastnice, tudíž že ona měla podle § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), výlučně zavinit zpětvzetí jinak důvodně podaného návrhu.
4. Stěžovatel považuje rozhodnutí vrchního soudu za projev svévole, protože soud přehlíží, že stěžovatel se jím požadovaných informací domáhal po dobu více než dvou let. Závěr vrchního soudu, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo výlučně pro chování vedlejší účastnice, stěžovatel považuje za přepjatý formalismus a nevidí jediný důvod, proč by mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto v jeho neprospěch, a to jen pro formalistický a mechanický výklad pojmu výlučného chování žalovaného. Nenaplnění výlučného zavinění vedlejší účastnice na zastavení řízení nelze dovozovat ani z toho, že stěžovatel na začátku řízení požadoval po vedlejší účastnici nejprve kompletní informace, a teprve až po poučení městským soudem svůj požadavek přeformuloval, tedy soupisem dokumentů vymezil, které informace po vedlejší účastnici konkrétně požaduje. Čím úžeji by svůj požadavek vymezil, tím více by hrozilo, že by mu některý dokument nebyl poskytnut k nahlédnutí. Stěžovatel navíc rozhodnutí vrchního soudu považuje za nepředvídatelné a překvapivé, neboť soud mu nedal prostor, aby se k jím zaujatému výkladu příslušného ustanovení občanského soudního řádu vyjádřil.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Podstatu posuzované věci tvoří částka přibližně ve výši 16 500 Kč představující povinnost k náhradě nákladů řízení, kterou lze podle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 , ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 , ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 , či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost omezena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen při extrémním vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 , ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , a další). Takové pochybení však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, že ve sporech o bagatelní částky je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegationis iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se odrazilo v úpravě těchto otázek zejména v § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2508/21 ]. Tak je tomu i v posuzované věci.
11. Dále Ústavní soud připomíná, že procesní úkon žalobce vedoucí k zastavení řízení je nutno považovat pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení za jednání, s nímž zákon spojuje žalobcovu povinnost nahradit žalovanému eventuální náhradu nákladů řízení (srov. k tomu § 146 odst. 2 větu první o. s. ř.). Pouze v případech - jak připomenul vrchní soud - kdy ke zpětvzetí dojde výlučně pro chování žalovaného má povinnost k náhradě nákladů řízení druhá strana (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Mezi oběma ustanoveními je vztah obecného pravidla a z něho zákonem vymezené výjimky.
Je pak zejména na obecném soudu, aby v jím posuzované věci, v níž hodlá použít § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř., důsledně zkoumal míru procesního zavinění na zastavení řízení, ke kterému musí dojít právě a výlučně u žalovaného. V opačném případě by použití § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nepřipadalo v úvahu. Ve stěžovatelově věci vrchní soud vysvětlil, proč podle jeho názoru nedošlo ke zpětzvetí stěžovatelovy žaloby (ani zčásti) výlučně pro chování vedlejší účastnice. K důvodům, které v odůvodnění napadeného usnesení uvádí vrchní soud (a byly rekapitulovány shora), Ústavní soud zdůrazňuje, že ani stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje zjištění vrchního soudu, že část informací poskytla vedlejší účastnice již před podáním žaloby a část sice až po podání žaloby, avšak tomu předcházelo upřesnění požadovaných informací stěžovatelem po výzvě městského soudu k odstranění vad žaloby.
To je podle Ústavního soudu podstatný důvod, proč nelze zjednodušeně vycházet z toho, že to byla výlučně vedlejší účastnice, která zavinila, že stěžovatel vzal zpět svůj jinak důvodně podaný návrh (toto východisko nemohou zvrátit ani stěžovatelem v ústavní stížnosti dodatečně uváděné důvody, proč původně jím požadované informace nechtěl upřesnit).
12. Právě konkrétní okolnosti posuzované věci, kdy napadené rozhodnutí stojí na závěru, že část požadovaných informací poskytla vedlejší účastnice již před podáním žaloby (čili zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu nemohla procesně zavinit) a část sice až po podání žaloby, avšak stěžovatel také teprve po podání žaloby požadované informace konkretizoval (a vedlejší účastnice tak nemohla být předtím v prodlení, takže ani zde procesně nezavinila zpětvzetí žaloby), opodstatňují to, že vrchní soud nerozhodoval za souběžného použití § 146 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. per analogiam, tedy analogicky jakoby stěžovatel i vedlejší účastnice měli částečný "úspěch" (částečné procesní zavinění) a vedlejší účastnici přiznal náhradu (účelně vynaložených) nákladů řízení v plné výši.
13. Ke kasaci napadeného usnesení nemůže vést ani okolnost, že vrchním soudem formulované závěry byly pro stěžovatele podle jeho tvrzení překvapivé. I kdyby totiž Ústavní soud toto tvrzení stěžovatele přijal, je zjevné, že úvahy vrchního soudu jsou jinak správné (respektují ustálený judikaturní přístup), když navíc v odůvodnění napadeného usnesení jsou popsána skutková zjištění, na jejichž základě dospěl vrchní soud ke svému závěru. Navíc rozhodnutí překvapivým být nemohlo, neboť vrchní soud rozhodoval i z podnětu odvolání vedlejší účastnice.
To stěžovatel znal a i se k němu v průběhu řízení vyjadřoval. Ústavní soud tak poukazuje na argumentaci vedlejší účastnice, kterou vrchní soud rekapituloval v bodu 8. odůvodnění napadeného usnesení, a s níž se v odvolacím řízení z větší části ztotožnil. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud též zmínil, že stěžovatel měl možnost se k odvolací argumentaci vedlejší účastnice vyjádřit a této možnosti také využil. Z tohoto důvodu je neopodstatněná stěžovatelova námitka, že úvahy vrchního soudu, které vedly ke změně usnesení městského soudu, byly pro něj do té míry překvapivé, aby to mohlo mít ústavněprávní relevanci.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu