Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. 9. 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka ve věci návrhu stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 6 Afs 53/2015 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 59 Af 9/2014, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení právních předpisů upravujících povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti a ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V předmětné věci stěžovatelka při podání ústavní stížnosti nebyla a ani nyní není zastoupena advokátem. Z mnoha předchozích řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelka vedla, je přitom již dostatečně poučena, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti včetně popisu, jak postupovat v případě, že stěžovatelka nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením, včetně upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje. Bylo proto v jejím vlastním zájmu, aby vady odstranila před podáním ústavní stížnosti.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení právních předpisů upravujících povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti a ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 101/95
).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu