Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti JUDr. A. K., Ph.D., advokáta, proti výroku IV. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7.2010 č. j. 1 As 62/2010-68 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek, jež je garantováno ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelova názoru postupoval Nejvyšší správní soud při výpočtu jeho odměny v rozporu s principy spravedlnosti a zcela nepochopitelně nepřihlédl k úkonům, které stěžovatel učinil.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí ani průběh předcházejícího procesu netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.
Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou, avšak nikoliv řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, jelikož napadené rozhodnutí považuje za projev ústavně konformní a racionální interpretace práva. Ústavní soud se, pamětliv své shora nastíněné pozice, nevyjadřuje ke správnosti aplikace příslušných podústavních předpisů upravujících určení odměny advokáta; konstatuje však, že Nejvyšší správní soud při hodnocení, jak vysokou odměnu stěžovateli určit, nevybočil z mantinelů stanovených mu ústavním pořádkem; svůj závěr o stanovení nižší odměny, než jakou stěžovatel požadoval, přitom dostatečně a řádně odůvodnil. Důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí proto není dán.
Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to aniž by považoval za nutné a účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady ústavní stížnosti spočívající v absenci právního zastoupení (jež je ve smyslu stanoviska Ústavního soudu Pl.ÚS-st 1/96 povinné i v případě, že je stěžovatelem advokát), neboť ani odstranění této vady by nemohlo na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu