Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Skočovského, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 sp. zn. 26 Cdo 1411/2023, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2023 č. j. 5 Co 201/2023-019 a usnesení soudní exekutorky JUDr. Jany Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4, ze dne 23. ledna 2023 č. j. 095 Ex 991/22-016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a soudní exekutorky JUDr. Jany Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4, jako účastníků řízení, a Václava Topinky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením soudní exekutorky JUDr. Jany Tvrdkové, Exekutorský úřad Praha 4 (dále jen "soudní exekutorka"), byl zamítnut exekuční návrh stěžovatele ze dne 27. 9. 2022, kterým se domáhal vymožení povinnosti zajistit stěžovateli přístřeší, uložené vedlejšímu účastníkovi pravomocným a vykonatelným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2020 č. j. 27 C 30/2020-71 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"). Rozhodnutí o zamítnutí návrhu odůvodnila soudní exekutorka tím, že z výroku uvedeného rozsudku lze shledat pouze jednu vymahatelnou povinnost, a to povinnost stěžovatele k vyklizení nemovitých věcí, nikoli povinnost oprávněného (vedlejšího účastníka) poskytnout stěžovateli přístřeší.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení soudní exekutorky potvrdil. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že exekuční titul, tj. rozsudek obvodního soudu, ukládá stěžovateli vyklidit byt po zajištění přístřeší, čemuž odpovídá nárok vedlejšího účastníka podat exekuční návrh na vyklizení stěžovatele z bytu, nevyklidí-li jej dobrovolně. Krajský soud zdůraznil, že od sebe nelze oddělit povinnost vyklidit byt a povinnost zajistit přístřeší tak, aby se každá z nich řešila v jiné exekuci.
Rozsudek obvodního soudu tedy nepředstavuje pro stěžovatele exekuční titul proti vedlejšímu účastníkovi zakládající mu samostatně vykonatelný nárok na zajištění přístřeší. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s odůvodněním, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a rovněž se zásadami exekučního řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastník nerespektoval § 344 odst. 4 o. s. ř., neboť přistoupil k vyklizení bytu, aniž stěžovateli zajistil přístřeší. Takový postup byl současně v rozporu s § 712 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "předchozí občanský zákoník"), a rozsudkem obvodního soudu (exekučním titulem). Neumožnily-li soudy napadenými rozhodnutími za takového stavu stěžovateli domáhat se výkonu svého práva na zajištění přístřeší, porušily jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud pominul, že vyklizení bytu neprovedl soudní exekutor JUDr. Stanislav Pazderka, ale sám vedlejší účastník, aniž by v souladu s § 344 odst. 4 o. s. ř. zajistil stěžovateli přístřeší.
4. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by závěry krajského soudu bylo možno označit za svévolné nebo extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění krajského soudu, který se všemi námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na soudní ochranu dokládaly. Skutečnost, že soudní exekutorka a následně krajský soud napadenými rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.
7. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění, či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel je podle exekučního titulu ohledně vyklizení specifikovaného bytu v pozici povinného (nikoliv oprávněného), a tudíž nemůže (není oprávněn) podat návrh na zahájení exekučního řízení. Rozhodnutí krajského soudu je proto v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
8. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud použil § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud jeho závěrům z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud pominul, že vyklizení bytu neprovedl soudní exekutor JUDr. Stanislav Pazderka, ale sám vedlejší účastník, aniž by v souladu s § 344 odst. 4 o. s. ř. zajistil stěžovateli přístřeší, Nejvyšší soud správně uvedl, že podmínka zajištění přístřeší není samostatně vykonatelnou povinností a její splnění bylo zkoumáno v exekučním řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 78 EXE 784/2021.
9. Podle exekučního titulu byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku a vyklizenou ji předat vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů od zajištění přístřeší. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Stanislav Pazderka, Exekuční úřad Písek. Tvrdí-li stěžovatel, že exekuci provedl sám vedlejší účastník (jako oprávněný), aniž by stěžovateli zajistil přístřeší, nemůže Ústavní soud než konstatovat, že bylo na stěžovateli, aby uvedená pochybení namítal v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 78 EXE 784/2021, nikoli aby podal k vymožení svých práv návrh na zahájení nového exekučního řízení.
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před krajským soudem a Nejvyšším soudem, a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, byla jimi dostatečným způsobem vypořádána. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel pouze polemizuje s jejich argumentací, nesouhlasí s výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Nespokojenost stěžovatele primárně tkví v neporozumění bytových náhrad podle předchozího občanského zákoníku. Právo na bytovou náhradu neznamenalo nezávislé právo nájemce na takovou náhradu, nýbrž pouze to, že pokud nebyla bytová náhrada zajištěna (a pak ještě 15 dnů), nemusel splnit povinnost vyklidit byt (nedostal se s jejím plněním do prodlení). Pokud ale nájemce byt vyklidil i bez zajištění náhrady, stalo se právo na bytovou náhradu bezpředmětným.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu