Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené Mgr. Lucií Martin Nešporovou, advokátkou, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2024 č. j. 101 Co 116/2024-582 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. února 2024 č. j. 25 P 93/2020-444, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a T. H. a nezletilého O. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její a nezl. vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodiny podle čl. 32 odst. 1 Listiny, její právo na svobodnou volbu povolání garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny a že došlo k porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se domáhala u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") zvýšení výživného na nezletilého a v průběhu řízení navrhla, aby nezletilý byl svěřen do střídavé péče rodičů, případně žádala úpravu styku otce (tj. vedlejšího účastníka, dále jen "otec") s nezletilým. Okresní soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem návrh na změnu péče zamítl (I. výrok), upravil styk otce s nezletilým (II. výrok), změnil předchozí úpravu výživného a s účinností od 1. 2. 2024 stanovil otci vyživovací povinnost ve výši 8 500 Kč, z toho 6 000 Kč k rukám stěžovatelky a 2 500 Kč na spoření nezletilého (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shledal po doplnění dokazování částečně důvodným a napadeným rozsudkem změnil II. výrok rozsudku okresního soudu rozšířením styku otce s nezletilým v období prázdnin (I. výrok) a III. výrok určením výše výživného 8 000 Kč splatné k rukám matky (II. výrok), rozhodl o nedoplatku otce na výživném (III. výrok), potvrdil zamítavý výrok na změnu péče (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok).
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka ústavní stížností napadá tu část, která se týká určení výše výživného a zamítnutí návrhu na změnu péče.
5. Stěžovatelka podrobně popsala skutkový stav týkající se její osoby a péče o nezletilého, který trpí těžkou mentální retardací. Zásah do svých zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nevedly prakticky žádné dokazování k tomu, zda je skutečně v zájmu nezletilého, aby byl v její výlučné péči. Obecné soudy nepřistupovali ke stěžovatelce a otci nezletilého stejně, když argument otce, že nemůže o nezletilého pečovat v širším rozsahu a nemůže ho finančně lépe zajistit, braly za relevantní argument a právo otce se takto rozhodnout, ale stejný argument od stěžovatelky ignorovaly.
6. Obecné soudy sice vedly podrobné dokazování k příjmům otce, ale stěžovatelka nesouhlasí s postojem, že otci adekvátním způsobem nevzrostly příjmy, takže nelze přiznat vyšší výživné. Otci nebránilo ničeho v tom, aby si zajistil dosahování vyšších příjmů, např. druhým zaměstnáním. Nelze považovat za spravedlivé, aby obecné soudy nepřistoupily k adekvátnímu zvýšení výživného, došlo-li ke kvalifikované změně poměrů s odůvodněním, že se zvýšil příspěvek vyplácený postiženému nezletilému (resp. matce), ale příjmy otce se adekvátně tomu nezvýšily. Tím totiž v podstatě podporují pasivní přístup otce k péči i vyživovací povinnosti. Obecné soudy v zásadě bezdůvodně neaplikovaly ustanovení o potencialitě příjmu otce a dostatečně nevysvětlily, proč je zvýšení výživného limitováno pouze zjištěnými příjmy otce.
7. Podle stěžovatelky obecné soudy nezjistily, jak je aktuálně péče poskytována a nezvážily v zájmu nezletilého veškeré možnosti, které zákon připouští. Okresní soud se zjišťováním zájmu nezletilého nezaobíral vůbec, krajský soud se omezil pouze na konstatování, že rozhodnutí o umístění nezletilého do ústavní péče je institut, který lze nařídit pouze při sociálních potížích rodiny nebo v případě špatného rodinného prostředí. Jelikož však ani jeden z obecných soudů neprovedl dokazování v tomto ohledu, není zřejmé, z jaké skutečnosti dovodily soudy, že nejde právě o tento případ.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části rozsudku okresního soudu, která byla rozsudkem krajského soudu změněna (není povolán rušit, co bylo změněno). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. K tvrzení stěžovatelky, že napadenými rozsudky byla porušena i práva nezletilého, Ústavní soud dodává, že pro účast nezletilého v řízení o ústavní stížnosti nebyly splněny procesní předpoklady [ani primární předpoklad, tj. podání ústavní stížnosti nezletilým (řádně zastoupeným)].
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
11. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému synovi. K její polemice se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě jeho výchovných poměrů, Ústavní soud připomíná, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími významnými pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní.
12. Ústavní soud připouští, že s ohledem na zdravotní postižení nezletilého je životní situace stěžovatelky nelehká, nicméně v posuzované věci byla napadená rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Oba soudy posuzovaly, zda nastala změna poměrů a hodnotily nejlepší zájem dítěte způsobem, jemuž není co vytknout. Vzaly v potaz zejména citovou vazbu dítěte, jeho zdravotní i psychický stav, potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů k řešené problematice a jejich vzájemné vztahy (srov. bod 77. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 46. a 47. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilého dítěte při současném respektování práv jejich rodičů.
13. Jde-li o způsob hodnocení důkazů obecnými soudy ohledně určení výše výživného, Ústavní soud konstantně uvádí, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Samotná výše výživného není jakkoli excesivní a Ústavní soud neshledal, že by v rozhodnutí obecných soudů šlo o libovůli, resp. extrémní exces při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.
14. Ústavní soud dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nevylučuje případnou změnu rozhodnutí o výši výživného, pokud u nezletilého dojde s ohledem na vyšší věk, změnu zdravotního stavu a náročnosti péče k odůvodněné potřebě, a považuje za vhodné apelovat na otce, aby k případné změně výše výživného přistoupil bez potřeby dalších soudních řízení, a to s přihlédnutím k tomu, že veškerá tíha péče o nezletilého spočívá na matce.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu