Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. E., zastoupené Mgr. Ivou Němcovou, advokátkou, sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2023 č. j. 13 Co 243/2022-1270 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. března 2022 č. j. 0 P 70/2020-702, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a P. E. a nezletilých L. E. a P. E., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva i práva nezletilých vedlejších účastníků podle čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Přesto, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení pouze rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), z její argumentace je zjevné, že porušení výše uvedených práv spatřuje i v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"); k ústavní stížnosti rovněž přiložila i jeho kopii. Z uvedených důvodů Ústavní soud vychází z předpokladu, že stěžovatelka se fakticky domáhá přezkumu obou uvedených rozhodnutí.
3. Okresní soud rozhodl, že první vedlejší účastník (otec) je oprávněn stýkat se s nezletilými a) každý sudý víkend od pátku od 17:00 hodin do neděle do 18:00 hodin; b) každý lichý týden ve středu od 18:00 hodin do čtvrtka do 8:00 hodin; c) v době jarních prázdnin v každém lichém roce od pátku, těmto prázdninám předcházejícího, od 17:00 hodin do neděle, kterou tyto prázdniny končí, do 18:00 hodin; d) v době velikonočních prázdnin v každém sudém roce od čtvrtka od 9:00 hodin do pondělí do 18:00 hodin; e) v době letních prázdnin 10 dní nepřetržitě v červenci a 10 dní nepřetržitě v srpnu s tím, že styk započne druhou sobotu v červenci a první sobotu v srpnu vždy v 9:00 hodin a skončí 10. den v 18:00 hodin; f) v době vánočních prázdnin v každém sudém roce vždy od 28. 12. od 9:00 hodin do 1. 1. do 18:00 hodin, v každém lichém roce od 23. 12. od 18:00 hodin do 28. 12. do 18:00 hodin; zároveň bylo rozhodnuto o místě předávání nezletilých a o povinnostech rodičů s tím spojených (I. výrok). Návrh otce na výkon rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce (matce) okresní soud zamítl (II. výrok) a rodičům uložil povinnost účasti na rodinné terapii (III. výrok). Tím došlo ke změně rozsudku okresního soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 11 Nc 2482/2017-78 (IV. výrok) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok).
4. K odvolání každého z rodičů rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že a) v I. výroku pod písmeny a), c), d) a f) rozsudek okresního soudu potvrdil, b) pod písmenem b) ho změnil tak, že styk v liché středy bude probíhat od 18:30 hodin do čtvrtka do 8:00 hodin a c) ve II. a IV. výroku ho potvrdil; d) v III. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že se rodičům povinnost na rodinné terapii neukládá (I. výrok). Dále zamítl návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku (II. výrok) a rozhodl o tom, že soudkyně okresního soudu Mgr. Markéta Bitterová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci (III. výrok). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (IV. výrok).
5. Lze shrnout, že krajský soud se v podstatě ztotožnil se závěry okresního soudu a po doplnění dokazování dospěl k tomu, že stanovená úprava běžného styku je správná a přiměřená okolnostem; s ohledem na zájmovou činnost nezletilé (kroužek baletu) pouze začátek styku v liché středy korigoval tak, aby se nezletilá této činnosti mohla věnovat i nadále. Za správnou považoval též úpravu prázdninového styku a styku o svátcích, která zohledňuje mimo jiné přání nezletilých, aby styk nebyl rozšiřován, ale naopak omezen.
Dodal, že ani přes stěžovatelčiny odvolací námitky neshledal u otce ani jeho rodiny žádný důvod k dalšímu významnému omezení styku; vyjádřil se blíže k jednotlivým dílčím skutečnostem (zejména nedostatek otcovy snahy a zájmu a chování jeho partnerky a jeho rodičů k nezletilým) a i přes jejich existenci je nepovažoval za dostatečně relevantní důvod ke stěžovatelkou navrhovanému zásadnímu omezení styku, které by bylo v rozporu se zájmem nezletilých. Krajský soud vzal v potaz jejich přání a zahrnul ho, stejně jako okresní soud, do svých úvah při úpravě styku; zároveň však nemohl nezohlednit, že nezletilí doposud nedosáhli věku dvanácti let (nezletilé bylo v době rozhodování soudu 10 let, nezletilému 9 let) a že jejich postoj k otci a jeho prostředí je významným způsobem určován postojem stěžovatelky, přičemž vztahy mezi rodiči jsou vyhrocené.
Na druhou stranu jsou postoje nezletilých dlouhodobé a jak okresní soud, tak krajský soud jejich přání zohlednil v míře odpovídající jejich zájmu; styk s otcem byl stanoven v poměrně omezeném rozsahu, zároveň však tak, aby umožňoval udržování a rozvíjení vztahů nejen mezi nezletilými a otcem, ale také s jejich polorodými sourozenci. Ke stěžovatelčině námitce týkající se neprovedení důkazů okresním soudem krajský soud konstatoval, že v postupu nižšího soudu nelze spatřovat pochybení. Okresní soud řádně odůvodnil, proč konkrétní důkazy neprovedl a krajský soud se s ním ztotožnil.
Oba soudy v řízení umožnily plnou realizaci participačních práv nezletilých, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, následně široce doplněné v odvolacím řízení, a skutkový stav tak byl zjištěn v dostatečném rozsahu. Závěrem krajský soud přezkoumal rovněž stěžovatelčinu námitku podjatosti rozhodující soudkyně okresního soudu a uzavřel, že není důvodná. Skutečnost, že soudkyně přišla s notářským úřadem otce do styku při dědické agendě, není důvodem její podjatosti k věci; žádné jiné skutečnosti, které by mohly skutečně svědčit o její podjatosti, stěžovatelka neuvedla.
Zároveň vysvětlil, proč nerozhodoval o podjatosti dalších soudců okresního soudu, na niž stěžovatelka rovněž poukazovala.
6. Podstatu stěžovatelčiných námitek obsažených v podrobně koncipované ústavní stížnosti lze stručně shrnout tak, že soudy v prvé řadě dostatečně nezjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly celou řadu stěžovatelkou navrhovaných důkazů a nepřistoupily ani k zadání znaleckého posudku, který by byl pro rozhodnutí ve věci zásadní. Z navržených důkazů si vybraly pouze ty, které se jim hodily, a ty, které se nehodily, jednoduše ignorovaly. Soudy v řízení rovněž stranily zájmům otce a nijak nezohlednily opakovaně vyjadřované přání nezletilých. Přesto, že nezletilí soustavně uvádějí, že s otcem nechtějí trávit čas, případně že chtějí kontakt omezit, jakož i přesto, že bylo doloženo, že jim trvání na styku způsobuje újmu v podobě psychosomatických potíží, soudy k ničemu z toho nepřihlédly a názorem nezletilých se neřídily, a to nejen při úpravě běžného styku, ale ani styku o prázdninách a svátcích. Závěrem ústavní stížnosti matka v neposlední řadě poukazuje na podjatost rozhodující soudkyně okresního soudu, potažmo dalších soudců uvedeného soudu; otec je notářem a má pracovní i přátelské vazby na oba ve věci rozhodující soudy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá též konstatování porušení ústavně zaručených práv nezletilých vedlejších účastníků. V řízení, kdy proti sobě stojí zájmy rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, je nezbytné, aby měl nezletilý opatrovníka a aby byl zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) však nebylo nutno činit uvedené procesní úkony. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 611/21 nebo ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Směřuje-li ústavní stížnost též proti krajským soudem změněnému výroku I. písm. b) a d) rozsudku okresního soudu, pak v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný (není totiž povolán rušit, co již bylo změněno). K projednání ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud příslušný je.
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodování soudů v rodinně právních věcech. Posuzování těchto věcí je především doménou obecných soudů, které mají v řízení nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
11. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ani v jejich rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek právě uvedených posouzeno jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a mohlo by vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani obsah stěžovatelčiných námitek, které - byť je z nich zřejmý nesouhlas se způsobem, jakým bylo ve věci rozhodnuto - fakticky pomíjejí skutečný obsah napadených rozhodnutí a ústavně relevantním způsobem na něho nereagují.
12. Předně nelze přisvědčit námitce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a o pochybení soudů, které neprovedly veškeré stěžovatelkou navržené důkazy. Stěžovatelce je nutno připomenout, že je sice povinností obecných soudů umožnit účastníkům řízení navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládají za potřebné k prokázání svých tvrzení, čemuž odpovídá povinnost soudů o navržených důkazech rozhodnout; uvedené však zároveň neznamená, že soudy jsou povinny všechny navržené důkazy i provést. Je to výhradně obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba provést které důkazy, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Povinnosti rozhodnout o navržených důkazech přitom obecný soud dostojí, nevyhoví-li návrhu na jejich provedení, vyloží-li zároveň, z jakých důvodů tak neučinil.
13. Z příslušných částí napadených rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud vysvětlil, proč některé důkazní návrhy považoval v dané fázi řízení za nadbytečné, a proč tedy nepřistoupil k jejich provedení, které by vedlo již jen k dalšímu prodlužování řízení (viz body 49 a 50 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Správnost tohoto postupu následně k námitce stěžovatelky prověřil krajský soud, na jehož odůvodnění, rozvedené v bodě 33 rozsudku, lze v podrobnostech odkázat. K jeho závěrům nemá Ústavní soud zásadních výhrad a stejně jako on neshledává v postupu okresního soudu jakýkoliv důvod ke svému zásahu.
14. Podstatná část stěžovatelčiny argumentace vychází z názoru, že soudy rozhodly v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, neboť se při rozhodování o styku neřídily jejich přáním.
15. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ačkoliv je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkových souvislostech s dalšími okolnostmi věci a aspekty rodinné situace tak, aby předním hlediskem byl zájem dítěte. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby soudy postoj nezletilého bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily pouze na jeho přání. Obecný soud přitom nepochybí, nerozhoduje-li bez dalšího v souladu s přáním dítěte, vyloží-li jasně důvody svého rozhodnutí (viz usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1002/23 a další tam odkazovaná rozhodnutí).
16. Ústavní soud nikterak nepomíjí, že z dokazování provedeného před soudy obou stupňů je zřejmý názor nezletilých, kteří se ke styku s otcem staví kriticky a opakovaně vyjadřují přání změnit jeho přístup k nim. V tomto ohledu Ústavní soud důrazně apeluje na otce, aby byl k potřebám nezletilých vnímavější, neboť je jistě v jeho zájmu, aby nezletilí přestali styk s ním vnímat jako povinnost, těšili se z něho a chtěli vztah s otcem přirozeně dále rozvíjet. Nedojde-li totiž k potřebné změně v otcově chování, na kterou je ostatně poukazováno i v napadených rozhodnutích, nelze vyloučit, že se negativní postoj nezletilých bude jen prohlubovat a že do budoucna může být otázkou, zda je trvání na jejich styku s otcem či na jeho rozsahu stále ještě skutečně v jejich nejlepším zájmu.
17. Bez ohledu na uvedené je však nutno uzavřít, že způsob, jakým soudy hodnotily vyjádřené přání nezletilých a jaké z něho vyvodily závěry, je v souladu s výše nastíněnými východisky; soudy nepochybily, neřídily-li se při rozhodování o úpravě styku výhradně přáním nezletilých. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zjevné, že si stanoviska nezletilých byly vědomy, posuzovaly je však v souvislostech s dalšími okolnostmi věci. Uzavřely-li přitom, že nekritické přijetí přání nezletilých by nebylo v souladu s jejich zájmem, přičemž úvahy v tomto směru dostatečně rozvedly, není jejich posouzení co vytknout. Nelze totiž než souhlasit, že i přes výše uvedené (a při absenci jiných závažných důvodů pro významné omezení styku) je i nadále zapotřebí zajistit, aby styk alespoň v omezené míře probíhal, a to právě s ohledem na zájem nezletilých, kteří nejsou pro svůj stále ještě nízký věk logicky schopni zcela dohlédnout všech důsledků svých aktuálních postojů.
18. Namítá-li konečně stěžovatelka podjatost rozhodující soudkyně okresního soudu, potažmo dalších soudců, postačí ji již pouze odkázat na body 37 až 40 odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde je tato námitka bezezbytku vypořádána.
19. Ze zde vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti I. výroku písm. b) a d) rozsudku okresního soudu ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu