Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti kladenské divadélko, s.r.o., sídlem J. Hory 1981, Kladno, zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023, č. j. 20 Cdo 3276/2023-324, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2023, č. j. 17 Co 76/2023-262, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. listopadu 2022, č. j. 10 EXE 16/2019-180, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Františka Kulhánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že v roce 2012 byl sepsán exekutorský zápis, kterým se vedlejší účastník zavázal uhradit evropské společnosti MULTICREDIT SE pohledávku ve výši 1 mil. Kč s příslušenstvím v celkem 180 měsíčních splátkách od roku 2012 do roku 2027 (pohledávka byla zajištěna řadou smluvních sankcí). Pohledávka byla posléze opakovaně převáděna, až ji nabyla stěžovatelka, na jejíž návrh byla proti vedlejšímu účastníkovi zahájena exekuce na částku cca 2,5 mil. Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Kladně však poté exekuci na návrh vedlejšího účastníka zastavil, neboť zjistil promlčení pohledávky. Soud totiž zjistil, že od smlouvy odstoupil v červnu 2013 tehdejší věřitel vedlejšího účastníka a dluh se stal proto splatným. Jestliže stěžovatelka podala návrh na zahájení exekuce až v říjnu 2019, učinila tak po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty k vymáhání závazku podle § 397 zákona č. 531/1991 Sb., obchodní zákoník. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Shodně jako okresní soud vyhodnotil odstoupení od smlouvy jako platné a pohledávku stěžovatelky jako promlčenou.
3. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, protože stěžovatelka neuvedla, v čem vidí přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatelkou zvolená hlediska přípustnosti dovolání, tj. rozdílná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a požadavek, aby byla právní otázka vyřešena jinak, si vzájemně odporují. Stěžovatelka nadto žádné judikáty Nejvyššího soudu v dovolání neuvedla. Námitky proti hodnocení důkazů krajským soudem a zjištěnému skutkovému stavu mohou založit přípustnost dovolání ve výjimečných případech, které Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Stejně tak nemohou být přípustným dovolacím důvodem samy o sobě tvrzené vady řízení před nižšími soudy.
4. V ústavní stížnosti se stěžovatelka vymezuje proti závěru okresního soudu a krajského soudu ohledně platného odstoupení od smlouvy. Tento závěr podle ní neodpovídá provedeným důkazům. Stěžovatelka předkládá vlastní skutkovou verzi, jak k odstoupení došlo. Zástupce tehdejšího věřitele nadto překročil plnou moc, podle níž jednal. Vedlejší účastník také po dobu 10 let svůj dluh splácel. I pokud by snad odstoupení od smlouvy platné bylo, není jím zpochybněna platnost, účinnost a vykonatelnost exekutorského zápisu coby exekučního titulu. Na stěžovatelku navíc práva a povinnosti z odstoupení od smlouvy nepřešly. Nakonec stěžovatelka obecným soudům vytýká nedostatečné odůvodnění jejich právních úvah.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti.
6. V nynější věci totiž Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodu, že stěžovatelka řádně nevymezila, v čem vidí přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tedy neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo pro vady ani věcně projednatelné (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k usnesením okresního a krajského soudu tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je v této části nepřípustná [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II a body 59 a násl.].
7. Ve zbylé části (proti usnesení Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost přípustná. Stěžovatelka se však v odůvodnění ústavní stížnosti vymezuje pouze proti závěrům okresního soudu a krajského soudu, nikoli proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem (proti tomu v ústavní stížnosti vůbec neargumentuje). Ústavní soud si dovolání vyžádal a z jeho textu ověřil, že vskutku nesplňuje podmínky § 237 občanského soudního řádu, je vnitřně rozporné a neuvádí (ani náznakem) žádnou judikaturu. Potom však odmítnutí dovolání nemůže porušit čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I a body 25 násl.).
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu