Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kolářové, advokátky, sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2025 č. j. 70 Co 181/2024-419 a výroku I usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2024 č. j. 45 C 23/2015-394, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Aleny Outratové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků I v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, jakož i zásada rovnosti podle čl. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastnice se proti žalovanému Ing. Michalu Outratovi, který v průběhu řízení zemřel, domáhala určení vlastnického práva (konkrétně určení, že ke dni zániku manželství tvořily v žalobě specifikované nemovité věci součást společného jmění manželů). Po smrti žalovaného (16. 1. 2022) byla stěžovatelka v tomto řízení ustanovena opatrovnicí neznámým dědicům zůstavitele. Vedlejší účastnice vzala posléze žalobu zpět a řízení bylo usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 2. 1. 2023 č. j. 45 C 23/2015-379 v celém rozsahu zastaveno.
3. Městský soud následně ústavní stížností napadeným usnesením přiznal stěžovatelce na odměně a výdajích za opatrovnictví částku v celkové výši 15 450 Kč (výrok I) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit České republice - městskému soudu na náhradě vynaložených nákladů, které stát platil stěžovatelce, jakožto opatrovnici neznámých dědiců, stejnou částku, tj. 15 450 Kč (výrok II). Při stanovení výše mimosmluvní odměny aplikoval městský soud § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Vyšel z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč a stěžovatelce přiznal odměnu za čtyři a půl úkonu právní služby. Námitku stěžovatelky, že měl být aplikován § 12 odst. 3 advokátního tarifu, neboť v řízení šlo o určení, že do společného jmění manželů náleží sedmnáct v žalobě specifikovaných nemovitých věcí, neuznal. Zdůraznil, že § 12 odst. 3 advokátního tarifu by se uplatnil v situaci, došlo-li by k reálnému spojení dvou a více věcí, pro něž není spojení ke společnému projednání stanoveno jiným právním předpisem, popř. k uplatnění dvou různých nároků v jedné žalobě. V nyní posuzované věci však probíhá pouze jedno řízení o jednom nároku a nešlo o spojení dvou nebo více původně samostatných řízení, které by umožňovalo zvýšit odměnu (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. 22 Cdo 2003/2016).
4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesení městského soudu ve výroku I o přiznání odměny stěžovatelce potvrdil (výrok I). Změnil jej ve výroku II tak, že se České republice - městskému soudu náhrada nákladů řízení ve výši 15 450 Kč nepřiznává (výrok II). Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ohledně náhrady nákladů stěžovatelky se krajský soud ztotožnil s argumentací městského soudu. Ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu pak směřuje na situace, kdy dojde ke spojení věci na základě rozhodnutí nebo faktického postupu soudu, popř. jsou-li uplatněny samostatné nároky jednou žalobou (např. žaloba na vyklizení spolu s požadavkem na úhradu dlužného nájemného).
Uvedené ustanovení však nelze aplikovat, je-li pouze podána žaloba na určení vlastnického práva, byť k více nemovitým věcem. Doplnil, že není na místě aplikovat ani § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť úkony právní služby nelze považovat za mimořádně obtížné.
5. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neaplikovaly § 12 odst. 3 advokátního tarifu, přestože předmětem řízení, v němž byla ustanovena opatrovnicí, bylo určení vlastnického práva k sedmnácti různým funkčně nesouvisejícím nemovitým věcem. Tím, že místo § 12 odst. 3 advokátního tarifu použily § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, snížily odměnu stěžovatelky o částku 38 700 Kč. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy věrohodně nevypořádaly s tím, proč není v její věci možné použít § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Argumentace, že jde o jediný nárok, je nelogická, účelová a mylná. Rozhodnutí lze proto považovat za svévolná. Poukazuje na to, že soudy by při meritorním rozhodování byly povinny zabývat se každou jednotlivou nemovitou věcí a ve vztahu ke každé z nich by mohlo řízení probíhat samostatně. Nepoužití § 12 odst. 3 advokátního tarifu tak vede k tomu, že stěžovatelce není přiznána očekávaná odměna. Tato nerovnost je prohlubována tím, že pokud by bylo v řízení provedeno znalecké ocenění předmětu sporu, jež lze očekávat v částce přesahující 10 mil. Kč, činila by odměna za právní služby přinejmenším 217 350 Kč.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí obsahující napadené výroky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka namítá, že při stanovení její odměny měly obecné soudy aplikovat § 12 odst. 3 advokátního tarifu a vyjít ze součtu tarifních hodnot, neboť fakticky rozhodovaly o sedmnácti různých nemovitých věcech.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že k náhradě nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil zdrženlivě tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) a usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307) nebo ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12 ]. V této souvislosti je třeba připomenout, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
10. Ústavní soud nemá výhrady proti závěru obecných soudů, že bylo třeba aplikovat § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Byť stěžovatelka obecně tvrdí, že takový extrémní rozpor s principy spravedlnosti v jejím případě nastal, uvedený rozpor odůvodňuje pouze chybnou aplikací ustanovení advokátního tarifu. Stěžovatelka v tomto ohledu v ústavní stížnosti kupříkladu nevysvětluje, jaké výjimečné dopady měla rozhodnutí obecných soudů do její majetkové sféry mít. Stěžovatelka přitom má povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv ve smyslu referenčního rámce ústavnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1893/22 ). Ústavní soud dospěl k závěru, že předložená argumentace stěžovatelky pouze vybízí Ústavní soud, aby "kontroloval" správný výpočet výše náhrady nákladů řízení obecnými soudy, ale nijak nevysvětluje, proč tvrzená pochybení odůvodňují výjimečný zásah Ústavního soudu, tedy skutečnou výjimku z pravidla.
11. Jestliže stěžovatelka poukazuje na nerovné odměňování advokátů jmenovaných jako opatrovníků, Ústavní soud podotýká, že z ničeho nevyplývá právo soudem ustanovených advokátů na mimosmluvní odměnu ve výši srovnatelné s výší smluvní odměny dohodnuté mezi advokátem a klientem ve smlouvě o poskytování právních služeb. V nálezu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19
(N 37/99 SbNU 11; 176/2020 Sb.) naopak Ústavní soud uvádí, že: "z judikatury Ústavního soudu, ale i Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk, a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem, nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku".
12. Ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu jednoznačně určuje, že za tarifní hodnotu se považuje součet tarifních hodnot pouze v případě spojení dvou a více věcí. Obecné soudy vysvětlily s odkazem na komentářovou literaturu, v jakých situacích se uvedené ustanovení uplatní (viz bod 25 usnesení krajského soudu). Je zjevné, že podání jedné žaloby na určení vlastnictví k několika, byť různým nemovitým věcem, resp. žaloby na určení, že těchto několik nemovitých věcí tvořilo součást společného jmění manželů ke dni zániku manželství, nelze podřadit pod žádnou z uvedených situací.
Odůvodnění obecných soudů jsou ve světle výše uvedeného logická a ústavně souladná.
13. Ostatní stěžovatelčina tvrzení týkající se toho, kolik by činila její odměna, bylo-li by v řízení provedeno znalecké ocenění nemovitých věcí nebo zastupovala-li by vícero osob, se nacházejí pouze v hypotetické rovině. V této souvislosti nelze přehlédnout, že řízení vůbec nedospělo k meritornímu projednání věci a bylo z důvodu zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí zastaveno.
14. Obecné soudy rovněž objasnily, že z důvodu absence mimořádné obtížnosti úkonů právní služby nelze uvažovat o zvýšení mimosmluvní odměny ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu.
15. Ústavní soud tak shrnuje, že neshledal žádný důvod k tomu, aby považoval závěr obecných soudů o nesplnění podmínek vymezených v § 12 odst. 1, resp. odst. 3 advokátního tarifu za excesivní. Obecné soudy tento závěr náležitě odůvodnily a nebyly tak splněny předpoklady pro kasační zásah Ústavního soudu.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu