Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Eleny Joachymstálové, 2) Juraje Pelce, 3) Jana Vencálka, 4) Petra Vencálka, 5) Evy Vencálkové, všichni zastoupeni JUDr. et PhDr. Jaroslavem Padrnosem, advokátem se sídlem v Brně, Banskobystrická 68, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 6. 2013 č. j. 6 C 98/2011-102 a rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky Zlín, ze dne 11. 12. 2013 č. j. 59 Co 373/2013-132, takto: Řízení se přerušuje.
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno žalobě Města Uherského Hradiště na určení, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, uplatněné z důvodu duplicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dne 31. 1. 2017 sdělil právní zástupce stěžovatelů, že paní Eva Vencálková dne 16. 1. 2017 zemřela.
Zákon o Ústavním soudu neobsahuje ustanovení, které by výslovně upravovalo procesní situaci, kdy v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel zemřel; podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu se tudíž přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu, v daném případě ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. Podle něj pak platí, že ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost jím být dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; v kladném případě rozhodne usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno resp., kdo bude procesním nástupcem zemřelého účastníka.
Ústavní soud se zabýval povahou práva, jež bylo předmětem řízení před soudy, a dospěl k závěru, že se v projednávaném případě nejedná o práva, jež by podle hmotného práva byla vázána na osobu stěžovatele, skutková podstata věci není podmíněna existencí určitého účastníka, smrtí účastníka nedochází k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo, a nejde o případ, kdy účastník řízení nemá žádného právního nástupce. Ústavní soud se proto rozhodl vyčkat výsledků dědického řízení a teprve poté rozhodne o dalším procesním postupu.
V této souvislosti vyzývá dosavadního právního zástupce stěžovatelky, aby mu podal informaci o výsledku dědického řízení a případném úmyslu právních nástupců stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy, které se ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. cítily být vázány rozhodnutím o vyvlastnění, se důkladně zabývaly otázkou možného vydržení nemovitostí i dobré víry stěžovatelů, včetně možnosti nabýt vlastnické právo na základě pouhé dobré víry osoby jednající v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, přičemž své závěry i v tomto směru patřičně odůvodnily. Shora nastíněným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout. Krajský soud i Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích rovněž vypořádaly i s poukazem stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu, týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka ( sp. zn. I.
ÚS 3248/10 ), přičemž dospěly k závěru, že v projednávané věci šlo jak o odlišnou právní otázku, tak o jiný skutkový stav. V nynější věci totiž stěžovatelé nenabyli nemovitosti kupní smlouvou od prodávajícího - nevlastníka, evidovaného v katastru nemovitostí jako vlastníka. V této věci nešlo o úplatný převod od neoprávněného vlastníka, kterému by bylo možné za podmínek definovaných v označeném rozhodnutí Ústavního soudu přiznat vlastnickou ochranu, ale o přechod vlastnictví v rámci dědického řízení, kdy dědic vstupuje pouze do těch práv a povinností, která příslušela zůstaviteli.
Ústavní soud má shodně jako Nejvyšší soud za to, že i když v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků nebyla v evidenci nemovitostí, resp. v katastru nemovitostí, vyznačena duplicita vlastnického práva s přihlédnutím ke všem dalším specifickým okolnostem tohoto konkrétního případu, je zřejmé, že stěžovatelé resp. jejich právní předchůdci se mohli (a měli) domáhat ochrany svého majetku a uplatnit své nároky v rámci restitučních řízení. Stěžovatelům resp. jejich právním předchůdcům muselo být známo, že došlo k vyvlastnění pozemků, ke kterému navíc podle tvrzení stěžovatelů mělo dojít v rozporu se zákonem.
V době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku byly předmětné pozemky zastavěny, stěžovatelé (právní předchůdci) je nijak neužívali, nepožadovali za užívání pozemků nájemné a neusilovali o úpravu vzájemných vztahů. Stěžovatelé ani neuvádějí, že by se ve vztahu k předmětným nemovitostem chovali jako jejich vlastníci i z hlediska daňového práva. S ohledem na poukaz stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu týkající se nabytí nemovitosti od nevlastníka, zejm. nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 , Ústavní soud připomíná, že, byť je třeba respektovat závaznost nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky a automaticky, či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy.
Jak již vysvětlily civilní soudy, v dané věci šlo o relevantně odlišnou právní situaci. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu.
Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva.
Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Řízení o návrhu paní Evy Vencálkové bylo zastaveno podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 107 odst. 5. o. s. ř. Ve vztahu k ostatním stěžovatelům byla na základě výše uvedeného ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu