Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Kočanové, zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem, sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. července 2021 č. j. 15 Co 162/2021-90, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Jarmily Šeflové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Vedlejší účastnice (matka stěžovatelky) se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil stěžovatelce povinnost vydat jí v žalobě blíže specifikovanou poštovní spořitelní vkladní knížku a dále povinnost zaplatit jí částku ve výši 139 000 Kč s příslušenstvím představující finanční prostředky vedlejší účastnice, které stěžovatelka z předmětné vkladní knížky vybrala.
4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2021 č. j. 18 C 295/2019-84 tak, že soud řízení co do povinnosti stěžovatelky vydat vedlejší účastnici vkladní knížku zastavil (výrok I.), neboť v této části vedlejší účastnice v průběhu řízení vzala žalobu zpět, žalobu co do částky 100 000 Kč zamítl (výrok II.), neboť stěžovatelka tuto částku v průběhu řízení vložila zpět na předmětnou vkladní knížku, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil tak, že vedlejší účastnice byla v řízení z větší části neúspěšná (co do nároku na vydání vkladní knížky a co do nároku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím), a byla by proto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, povinna nahradit stěžovatelce v poměrné části náklady řízení. Okresní soud však shledal, že ve věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě rozhodnout tak, že žádná z účastnic nemá podle § 150 občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů řízení.
Za tyto důvody označil věk vedlejší účastnice, její zdravotní stav a skutečnost, že je omezena ve způsobilosti k právním úkonům (správně svéprávnosti).
5. Proti výroku IV. o náhradě nákladů řízení se vedlejší účastnice odvolala. Krajský soud napadeným usnesením rozsudek okresního soudu v části napadené odvoláním změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 31 500 Kč a zároveň stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 130 Kč. V odůvodnění krajský soud poukázal na to, že vedlejší účastnice byla ve sporu úspěšná co do částky 39 000 Kč. Pokud se vedlejší účastnice žalobou domáhala, aby jí stěžovatelka vydala vkladní knížku, pak dle krajského soudu nebylo sporné, že vkladní knížku stěžovatelka vedlejší účastnici vydala až v průběhu řízení, v důsledku čehož vedlejší účastnice vzala svou žalobu zpět.
V daném případě tedy bylo dle krajského soudu namístě aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu, dle které platí, že byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Krajský soud proto vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení i v souvislosti s nárokem na vydání věci. Stejný závěr pak krajský soud učinil, i pokud šlo o částku ve výši 100 000 Kč, kterou stěžovatelka vložila zpět na předmětnou vkladní knížku až v průběhu řízení, neboť i v tomto případě šlo dle krajského soudu o situaci podobnou té, na níž pamatuje § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.
9. Vyjádření krajského soudu bylo stěžovatelce zasláno na vědomí a k případné replice. Ta však svého práva repliky ve stanovené lhůtě nevyužila.
sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz]. Povinnost nahradit náklady řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž při posuzování ústavních stížností proti výrokům o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016). Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Ústavněprávní dimenze může otázka nákladů řízení dosáhnout pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].
11. Žádné z právě naznačených pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Předmětem sporu před obecnými soudy byla mj. otázka, z jakého důvodu byla žaloba vedlejší účastnice na vydání předmětné vkladní knížky vzata zpět, tedy jinými slovy, který z účastníků řízení zavinil, že řízení bylo v této části zastaveno. Podle stěžovatelky byl tímto důvodem předběžný právní názor okresního soudu, že žalobě na vydání věci nelze vyhovět, neboť stěžovatelka jako první vkladatelka na předmětnou vkladní knížku je rovněž jejím oprávněným držitelem.
Krajský soud naopak učinil závěr, že tímto důvodem je chování stěžovatelky, která předmětnou vkladní knížku vedlejší účastnici v průběhu řízení vydala (což však stěžovatelka v ústavní stížnosti popřela). Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, se však podává toliko to, že žaloba byla právním zástupcem vedlejší účastnice vzata zpět při jednání před okresním soudem dne 14. 1. 2021, nikoli však, z jakého důvodu se tak stalo. Ústavní soud proto nemá závěr krajského soudu o tom, že stěžovatelka předmětnou vkladní knížku vedlejší účastnici vydala, za zjevný exces spočívající v neznalosti soudního spisu, jak stěžovatelka namítala, což by jedině mohlo být důvodem pro jeho kasační zásah.
I pokud by závěr krajského soudu správný nebyl, jak stěžovatelka namítá, pak by (s přihlédnutím k obsahu spisu, z něhož důvod zpětvzetí žaloby není zcela zřejmý) šlo o pouhou nesprávnost, jež však referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není, jak uvedeno shora. Rovněž s přihlédnutím k okolnostem předmětné věci, kdy v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastnice, která je vysokého věku, její zdravotní stav není příznivý a je navíc omezena ve svéprávnosti, se svou žalobou důvodně domáhala vrácení finančních prostředků, které stěžovatelka bez jejího souhlasu z předmětné vkladní knížky vybrala, ačkoli věděla, že jí tyto prostředky nepatří, je Ústavní soud (ve shodě s krajským soudem) toho názoru, že rozhodnutí o náhradě nákladů jako spravedlivé obstojí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu