Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2021 sp. zn. 14 To 70/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2021 sp. zn. Nt 424/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z předběžné vazby, nepřijal jeho písemný slib, zamítl návrh na nahrazení vazby výkonem elektronické kontroly plnění povinností a nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka ani peněžitou zárukou ve výši 250 000 Kč. Stěžovatel se v předběžné vazbě nachází na základě žádosti Generální prokuratury Ruské federace, v níž je stíhán pro podezření, že na dvou poškozených podvodně vylákal částky 4 900 000 rublů a 550 000 rublů. Dne 2. 3. 2020 rozhodl městský soud o tom, že vydání stěžovatele je přípustné podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Od posledního rozhodování o vazbě nedošlo podle městského soudu k žádné relevantní změně ve prospěch stěžovatele. Naopak bylo vydáno nové rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana, čímž došlo k zesílení intenzity důvodů pro trvání vazby. K tomu městský soud dodal, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal stěžovatel až ve vazbě, tedy v souvislosti se svým zadržením. Tato skutečnost spolu s výpovědí stěžovatele svědčí o jeho silné motivaci vyhýbat se trestnímu řízení. Vazební důvody jsou posíleny i tím, že dané řízení je již ve fázi před rozhodnutím ministra spravedlnosti. Stěžovatel nemá na území České republiky žádné pracovní a osobní vazby, které by mu bránily stát opustit. Často jsou mu zasílané finanční prostředky z Ruské federace, kde žijí jeho rodinní příslušníci stěžovatele.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Podle něj městský soud poukázal na konkrétní okolnosti, v nichž shledává důvod vazby. Jeho úvahy jsou logické a mají oporu v provedených důkazech. Při zkoumání přiměřenosti délky vazby dospěl vrchní soud k tomu, že vzhledem k absenci zákonné lhůty pro trvání vazby je třeba postupovat obdobně podle právní úpravy vazby ve vnitrostátním trestním řízení. V daném řízení nedošlo k žádným průtahům (naopak je pravomocně skončeno) a rozhodnutí ministra vnitra brání pouze řízení o stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu. To přitom nepodal po vycestování z Ruské federace, ale až po zahájení extradičního řízení, tedy zjevně účelově.
4. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby soudy dovozovaly možnost jeho útěku z dřívějších cestovních aktivit nebo ze skutečnosti, že v České republice bydlel u své přítelkyně a živili jej příbuzní. Spekulativní je rovněž dovozování možnosti útěku z toho, že stěžovatel nesouhlasí s trestním stíháním. Úvahy soudu o možnosti stěžovatelova útěku nejsou podloženy konkrétními skutečnostmi. Ani vysoká možnost vydání stěžovatele do cizího státu podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1801/14 (N 222/75 SbNU 499) sama o sobě neospravedlňuje trvání předběžné vazby. U stěžovatele není zatím zřejmé, zda k vydání dojde. Je přitom nepřijatelné, aby byl stěžovatel ve vazbě po celou dobu soudního řízení, v němž se rozhoduje o jeho azylu. Soudy nezohlednily, že stěžovatel není k dnešnímu dni v Ruské federaci stíhán, nýbrž je stále v pozici podezřelého. Dále stěžovatel namítá, že česká právní úprava odporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Mathloom proti Řecku č. 48883/07), neboť nestanovuje maximální lhůtu pro zajištění cizinců. V rozsudku ze dne 24. 3. 2015 Sanchez proti Itálii č. 11620/07 Evropský soud pro lidská práva dovodil, že předběžná vazba trvající jeden a půl roku zasahovala do práv vyžádané osoby svojí nepřiměřenou délkou. Stěžovatel je omezen na osobní svobodě již 22 měsíců.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. V první řadě je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku, že soudy neopřely své rozhodnutí o nutnosti trvání vazby o konkrétní důvody a obavy. To plyne již ze samotné ústavní stížnosti, která s některými těmito konkrétními důvody polemizuje. Jak vyplývá z výše uvedeného popisu průběhu řízení v nynější věci před obecnými soudy (sub 2 a 3), ty dovodily reálné obavy ze stěžovatelova vyhýbání se trestnímu stíhání na základě kombinace celé řady konkrétních skutečností, zřetelně spojených s možností uprchnutí nebo vyhýbání se trestnímu řízení. Úvahám obecných soudů přitom nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Soudy rovněž přímo aplikovaly tzv. doktrínu zesílených důvodů, neboť přihlédly k vývoji jak extradičního, tak azylového řízení. K opačnému závěru nemůže vést ani stěžovatelův poukaz na závěry již uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 1801/14
. V něm Ústavní soud posuzoval specifickou situaci stěžovatele vydávaného do Gruzie po mnoha letech a navíc na "druhý pokus". V obdobné situaci stěžovatel není. Další odlišností jsou časové souvislosti řízení o vydání a řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že soudy v dané věci postupovaly v souladu se závěry uvedeného nálezu.
8. Namítá-li stěžovatel, že omezení jeho osobní svobody trvá již nepřiměřeně dlouhou dobu, nelze se ztotožnit ani s touto námitkou. Především délku tohoto řízení nelze dávat za vinu toliko státu, neboť k jeho nejvýznamnějšímu prodloužení došlo (a nadále dochází) v důsledku vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovateli lze přisvědčit, že právní úprava České republiky je nedostatečná v tom, že nestanovuje maximální lhůtu pro vazbu cizinců ve vydávacím řízení. To však samo o sobě neznamená neústavnost každé takové vazby, jak ostatně vyplývá i z výše uvedeného nálezu. Soudy musí v takové situaci nedostatek právní úpravy napravit postupem respektujícím základní práva a svobody vyplývající z Listiny a Úmluvy (včetně navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva). To v dané věci soudy učinily analogickou aplikací vnitrostátní právní úpravy vazby.
9. Podle názoru Ústavního soudu je doba trvání stěžovatelovy vazby sice nadprůměrně dlouhá, nepředstavuje však v aktuální okamžik zásah nepřiměřeně dlouhý okolnostem daného případu, zejména účelově zahájenému azylovému řízení. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že konec tohoto řízení je v nedohlednu. Podle § 32 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, jsou správní soudy, které podle napadených rozhodnutí nyní posuzují stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, povinny rozhodnout o věci s nejvyšším urychlením, ve speciálních zkrácených lhůtách.
Teprve opakující selhání státních orgánů, které by v tomto řízení nepostupovaly v souladu s uvedenou povinností, by mohlo vést k závěru o nepřiměřenosti trvání vazby. Stěžovatelovy poukazy na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (konkrétně rozsudek ve věci Gallardo Sanchez proti Itálii ze dne 24. 3. 2015 č. 11620/07) jsou v dané věci nepřípadné. V uvedeném rozhodnutí shledal soud porušení čl. 5 Úmluvy zejména v laxním postupu státních orgánů Itálie, způsobujících neodůvodněné a nevysvětlitelné průtahy, prodlužující stěžovatelovu vazbu.
Takovéto tzv. kvalifikované vady v řízení o stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud nerozhodoval zvlášť o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť věc projednal v nejkratší možné době s ohledem na stěžovatelovo trvající vazební omezení osobní svobody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu