Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky N. S., zastoupené JUDr. Dmitrym Rozhdestvenskiym, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2024 č. j. 17 Co 266/2024-274, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilého L. S. a R. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 5. 2024 č. j. 50 Nc 6253/2023-258 svěřil prvního vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do péče stěžovatelky (I. výrok), uložil druhému vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 5 000 Kč měsíčně a zaplatit nedoplatek na výživném (II. a III. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal otec odvolání, původně do všech výroků, posléze vzal odvolání do I. výroku zpět. Po přezkoumání rozsudku, včetně řízení, které mu předcházelo, dospěl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k závěru, že odvolání je důvodné. Napadeným usnesením zastavil odvolací řízení proti I. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok), ve výrocích II. až IV. rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III.
výrok). S ohledem na odvolací argumentaci otce se městský soud znovu zabýval podmínkami řízení a na základě zjištění učiněných ze spisového materiálu, která v odůvodnění podrobně popsal, uvedl, že o věci projednávané v tomto řízení - tedy v řízení o určení výživného pro nezletilého - již bylo pravomocně rozhodnuto, tudíž podle § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nemůže být daná věc projednávána znovu. Ve věci je podle městského soudu dána překážka věci rozsouzené, což je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o.
s. ř., pro nějž nezbývá, než řízení zastavit. V této souvislosti se městský soud zabýval otázkou, zda návrh stěžovatelky nebyl podle svého obsahu návrhem na zvýšení již stanoveného výživného z důvodu změny poměrů, avšak dospěl k závěru, že takto návrh stěžovatelky posoudit nelze, a to nejen s ohledem na jeho označení (kdy jde o návrh na určení a nikoliv na zvýšení výživného), ale zejména s ohledem na obsah návrhu, v němž stěžovatelka nic netvrdí o změně poměrů, k nimž mělo dojít od poslední úpravy výživného ukrajinským soudem.
Stěžovatelka se tedy nezabývá výší, respektive dostatečností, již stanoveného výživného v aktuálních (změněných) poměrech. I z přednesu právního zástupce stěžovatelky je podle městského soudu zřejmé, že se stěžovatelka nedomáhá zvýšení stanoveného výživného, ale že navrhuje, aby byly poměry nezletilého soudem upraveny obdobně, jako již byly dříve upraveny soudem na Ukrajině, tedy de facto duplicitně. Městský soud studiem spisového materiálu rovněž zjistil, že i ukrajinské soudy ve věci nezletilého rozhodovaly o návrhu na zvýšení již stanoveného výživného, přičemž není jisté, zda takové rozhodnutí o zvýšení výživného již nabylo právní moci.
4. Stěžovatelka nejprve rekapituluje, že rozhodnutím ukrajinského soudu bylo rozvedeno její manželství s otcem, nezletilý byl svěřen do její péče a otci byla stanovena vyživovací povinnost, která byla dalším rozhodnutím ukrajinského soudu zvýšena. V této souvislosti se stěžovatelka v roce 2023 návrhem u obvodního soudu domáhala, aby bylo zvýšeno výživné pro nezletilého na částku 8 000 Kč měsíčně, a to s účinností 3 roky zpětně, a o tomto návrhu rozhodl obvodní soud shora uvedeným rozsudkem. Se závěrem městského soudu, že je dána překážka věci rozhodnuté, neboť návrh stěžovatelky se týká určení výživného a nikoli zvýšení výživného, stěžovatelka nesouhlasí, neboť podstatu jejího návrhu nelze posuzovat jen podle toho, jak svůj návrh označila.
Je naopak nutno jej posuzovat podle jeho obsahu, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 369/2015). Okolnost, že se stěžovatelka ve skutečnosti svým návrhem nedomáhá určení výživného, ale zvýšení výživného, lze dovodit z celého průběhu řízení i z obsahu soudního spisu. Z něho například podle stěžovatelky vyplývá, že otec ukrajinským soudem stanovené výživné dlouhodobě neplatí, přičemž takto stanovené výživné je nutno považovat za nedostatečné.
Pokud měl městský soud pochybnosti o tom, zda stěžovatelka požaduje určení výživného či zvýšení výživného, měl ve věci nařídit jednání. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka též uvádí, že jí sice soud zaslal odvolání otce, nicméně jí nestanovil žádnou lhůtu, ve které by se k odvolání mohla vyjádřit, a dne 14. 8. 2024 městský řízení zastavil (odvolání bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 25. 7. 2024).
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Napadá-li stěžovatelka I. výrok usnesení městského soudu, kterým soud zastavil odvolací řízení, jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Jak bylo rekapitulováno výše, I.
výrokem rozsudku obvodní soud svěřil nezletilého do péče stěžovatelky a otec původně podal odvolání i do tohoto výroku, ale posléze vzal v daném rozsahu odvolání zpět, neboť se ztotožnil s tím, aby nezletilý byl svěřen do péče stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by nebyly splněny procesní podmínky pro to, aby otec mohl částečně vzít své odvolání zpět a ani podle Ústavního soudu částečnému zpětvzetí odvolání nic nebránilo. Městský soud nepochybil, pokud v daném rozsahu řízení o odvolání zastavil.
Ostatně proti tomuto postupu stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nic nenamítá, jinak řečeno ani ona sama netvrdí, že by tímto procesním postupem městského soudu byla jakkoli dotčena její základní práva nebo svobody. Podle Ústavního soudu bylo zcela v dispozici otce, aby vzal, pokud to uznal za vhodné, své odvolání částečně zpět. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
7. Podle zjištění Ústavního soudu se stěžovatelčina argumentace míjí se závěry napadeného usnesení. Městský soud se zabýval obsahem stěžovatelčina návrhu, nevycházel jen z toho, jak ho stěžovatelka označila, a přesvědčivě vysvětlil, proč se podle jeho názoru stěžovatelka domáhala stanovení výživného a nikoliv zvýšení výživného v návaznosti na již existující rozhodnutí ukrajinských soudů. Stěžovatelka totiž netvrdila relevantní změnu poměrů, z níž by měla nutnost zvýšení vyživovací povinnosti otce k nezletilému vyplývat (srov. k tomu rekapitulaci odůvodnění napadeného usnesení). Městský soud se tedy nezpronevěřil ani stěžovatelkou blanketně odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 369/2015. Navíc městský soud trefně poznamenal (aniž by to bylo pro jeho rozhodnutí podstatné), že stěžovatelka na Ukrajině zahájila řízení o zvýšení výživného.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu