Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Marka, advokáta AK MAREK & STANOVSKÝ, v. o. s., se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem AK MAREK & STANOVSKÝ, v. o. s. se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti výroku IV rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2018 č. j. 8 As 203/2017-39, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti A. Ing. Pavla Radoně, bez právního zastoupení a B. České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 28. 5. 2018 rozsudkem č. j. 8 As 203/2017-39 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") o kasační stížnosti vedlejšího účastníka Ing. Pavla Radoně (dále jen "žalobce") proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017 č. j. 8 A 89/2015-66 rozhodl mimo jiné tak, že ustanovenému zástupci žalobce nepřiznal odměnu za zastupování (výrok IV) s odůvodněním, že nedoložil provedení jakéhokoliv úkonu.
Stěžovatel tvrdil, jak bylo výše již poznamenáno, že napadeným rozhodnutím byl porušen článek 1 odst. 1 Ústavy, za jehož součásti považuje právo na legitimní očekávání, a právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny, zejména z hlediska práva na předvídatelné rozhodnutí a "právo na rozhodnutí dle správně aplikované hmotněprávní normy."
Stěžovatel je toho názoru, že jím uvedené důvody přesahují rámec této kauzy, neboť se týkají práva na odměnu všech soudy ustanovených zástupců, tudíž kvantitativní vyjádření předmětu sporu není pro věc určující.
Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 23. 8. 2018 k ústavní stížnosti poukázal na advokátní tarif, dle něhož je na rozdíl od právní úpravy předcházející (vyhláška č. 270/1990 Sb.) úkonem právní služby při vzniku zastoupení ustanovením nikoliv pouze převzetí a příprava zastoupení, ale až první porada s klientem s tímto převzetím a přípravou spojená. Na tom nic nemění opačná, pro Nejvyšší správní soud nezávazná a argumentačně v podstatě nijak nepodložená úvaha Nejvyššího soudu obsažená ve stěžovatelem blíže neidentifikovaném rozsudku ze dne 16.
2. 2006, opírajícím se (nepřípadně) o rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 19/94. Toto rozhodnutí však vycházelo z právní úpravy advokátního tarifu účinného před 1. červencem 1996. Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že nebylo jeho povinností jakkoliv pátrat po tom, zda stěžovatel vskutku s jemu ustanoveným klientem vešel ve styk, pokud nic takového stěžovatel ani implicite Nejvyššímu správnímu soudu nesdělil. Z obsahu spisu úkon nyní dodatečně stěžovatelem uplatněný nevyplýval; odměna za něj proto přiznána být nemohla a ani nebyla.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stížnostní argumentací, podle níž bylo jeho povinností z mlčení stěžovatele dovozovat to, co sám stěžovatel nejen že nedoložil, ale dokonce ani netvrdil, a že nesplněním této povinnosti zasáhl Nejvyšší správní soud do stěžovatelových ústavních práv.
Stěžovatel v replice ze dne 9. 9. 2018 na vyjádření Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018 k ústavní stížnosti uvedl, že toto vyjádření (byť pravděpodobně nezamýšleně) vlastně potvrzuje jeho argumentaci, neboť z věcného hlediska stěžovatel postupoval stejně jako ve výše již zmíněném řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 As 32/2017.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního (správního či jiného) řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení, byť k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 , N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní princip nezávislosti soudů a soudců zakotvený v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takový protiústavní exces Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Pokud advokátní tarif v § 11 odst. 1 písm. b) za úkon právní služby považuje první poradu s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, nejeví se požadavek soudu na prokázání skutečnosti, že k první poradě s klientem s převzetím a přípravou spojené skutečně došlo, jako nadměrný formalismus či extrémní vybočení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatele, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu