Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele A. G. H., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2025 č. j. 14 To 108/2025-96 a výrokům I a II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2025 č. j. 1 Nt 14/2025-26, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je norským občanem, kterého stíhají maďarské orgány činné v trestním řízení, především kvůli obvinění ze spáchání sexuální a drogové trestné činnosti (pohlavní zneužívání dětí a poskytnutí omamné a psychotropní látky dětem). Na stěžovatele vydaly maďarské orgány dva evropské zatýkací rozkazy. První kvůli výše uvedené sexuální trestné činnosti, druhý pro trestný čin útěku z vazby.
3. Stěžovatel byl zadržen na českém území a byla na něj uvalena tzv. předběžná vazba (§ 204 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Později Krajské státní zastupitelství v Plzni navrhlo Krajskému soudu v Plzni, aby předal stěžovatele do Maďarska. Krajský soud napadeným usnesením předal stěžovatele na základě prvního evropského zatýkacího rozkazu (výrok I) a přeměnil původní předběžnou vazbu na vazbu předávací (výrok II, § 206 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb.).
Krajský soud však nepředal stěžovatele na základě druhého rozkazu, neboť tomu bránila chybějící oboustranná trestnost, tj. jednání není podle českého práva trestné [výrok III, § 205 odst. 3 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb.]. Předání stěžovatele do Maďarska se nepříčí základním právům. Stěžovatel sice projevuje obavu z pronásledování, která pramení z jeho homosexuality; jde však o subjektivní obavu, která není ničím podložená. Jeho špatný duševní stav rovněž nebrání jeho předání. Zdravotní zpráva se sice zmiňuje o úzkostných stavech a beznaději, jde však o pochopitelnou reakci na nastalou životní situaci.
Protiprávní jednání, které mu maďarské orgány kladou za vinu, je rovněž trestné podle českého práva (je podřaditelné pod trestné činy pohlavního zneužití; nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami; ohrožování výchovy dítěte). Právní úprava evropského zatýkajícího rozkazu stojí na vysoké důvěře mezi členskými státy Evropské unie, proto samotný rozkaz nemusí mít tlumočnickou doložku. V nynější věci byl navíc doručen již v češtině. Netřeba ověřovat správnost překladu.
4. Stěžovatel následně podal stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Vrchní soud se ztotožnil s krajským soudem, podrobněji se vypořádal s obavou z pronásledování pro příslušnost k sexuální menšině (homosexuálům). I když se v Maďarsku zhoršuje postavení osob z LGBT+ komunity, bez dalšího to neznamená, že stěžovatel bude pronásledován. Že je stěžovatel trestně stíhán, nemá původ v jeho homosexuální orientaci, ale v trestné činnosti, kterou měl páchat vůči dětem. Veškeré pociťované příkoří spíše pramení z jazykové bariéry a nedobrého psychického stavu, nikoli ze špatného zacházení maďarskými orgány.
Vrchní soud měl pochopení pro jeho stresovou situaci, to však nevylučuje jeho předání. Vrchní soud nesouhlasil, že stěžovatel je slabomyslný, proto nevěděl, čeho se dopouští. Byl schopen cestovat do Maďarska, a to sám a opakovaně. Obava z prokázání viny nelze podřadit pod žádný důvod pro nepředání. Judikatura SDEU ustáleně uvádí, že odmítnutí vykonat evropský zatýkající rozkaz představuje výjimku ze zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy. Proto ji lze odůvodnit jen výjimečnými okolnostmi. Ty však nyní nenastaly.
Omezení, se kterými se v maďarské věznici setkal (omezení kontaktu s vnějším světem, odevzdání věcí), nijak nevybočují z běžného standardu evropských věznic a úkorně je vnímá každý.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje obavu, že bude po předání do Maďarska pronásledován pro svou sexuální orientace. Jmenovitě se zmiňuje o třech událostech, které potvrzují tyto obavy: vězeňští dozorci do něj kopali, bili jej obušky a označovali jej nelichotivými výrazy (gay, pedofil, norský král); bezpečnostní důstojník mu úmyslně šlápl na ruku; stěžovatel se musel s ostatními vězni podělit o peníze. Byť se tehdy svěřil maďarskému právníkovi, ten mu doporučil, aby si nestěžoval. Stěžovatel též podal návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k její projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Tato věc spadá do působnosti unijního práva. Ústavní soud proto tuto věc posuzuje s důrazem na právo EU, tak, aby Česká republika dostála svým závazkům plynoucích ze členství v EU, samozřejmě nenaráží-li to na limity české ústavnosti [nález ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04
(N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.), eurozatykač, bod 61].
8. Obecné soudy správně zdůraznily, že celý systém evropského zatýkajícího rozkazu stojí na klíčové zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy. Předpokládá se, že každý členský stát dodržuje unijní právo, zejména základní práva. Bez této důvěry by justiční spolupráce mezi členskými státy nemohla účinně fungovat. To má přirozeně svůj vliv na volnost členských států při rozhodování o předání: výkon evropského zatýkacího rozkazu lze odmítnout jen výjimečně. Takovou výjimku může představovat případné porušení základních práv (rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 5. 4. 2016, spojené věci C-404/15 a C-659/15 PPU, Aranyosiho a Căldărarua, body 78 až 84).
9. Judikatura SDEU ovšem klade poměrně vysoké nároky, resp. podmínky, na základě kterých lze odmítnout výkon evropského zatýkajícího rozkazu z důvodu porušení základních práv. Vnitrostátní orgány musí nejprve zjistit, zda existuje nějaký systémový či celoplošný nedostatek (např. ve věznicích či soudním systému) toho či onoho členského státu (první krok). I kdyby takový nedostatek existoval, musí se ještě posoudit, zda v konkrétní případě existují vážné a prokazatelné důvody, které tu kterou osobu vystaví nebezpečí porušení základních práv (druhý krok) [tamtéž, body 89 až 94].
10. Vrchní soud pečlivě analyzoval judikaturu SDEU [viz jím citovaný rozsudek velkého senátu ze dne 25. 7. 2018, C-216/18 PPU, Minister for Justice and Equality (Nedostatky v systému soudnictví), a rozsudek ze dne 25. 7. 2018, C-220/18 PPU, Generalstaatsanwaltschaft (Vězeňské podmínky v Maďarsku)]. Soudy jistě mohly v této věci udělat ještě více, např. vyžádat si dodatečné informace a blíže prověřit údajné špatné zacházení (v podrobnostech např. C-220/18 PPU, body 60 a 63). Ne vždy je ale třeba lpět na podrobném ověřování standardu ochrany lidských práv, takový požadavek by totiž fakticky ohrozil celý systém justiční spolupráce. Ba co víc, přispěl by k beztrestnosti pachatelů (tamtéž, body 82 a 85). Klíčová je v tomto ohledu stěžovatele argumentace.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelova argumentace se proměňuje. Stěžovatel se původně vůbec nezmiňoval o špatném zacházení. Až ve stížnosti tuto námitku vznesl, nejdřív poměrně obecně, později sám upřesnil konkrétní příklady, vesměs šlo ale o běžná omezení ve věznicích (přemístění v poutech, omezení kontaktu s rodinou atd.). Až v ústavní stížnosti pojmenoval další příkoří, která prý musel snášet (viz bod 5 shora). Právě popsané tak podstatně oslabuje přesvědčivost jeho argumentace.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti (§ 79 odst. 2 téhož zákona), neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu