Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. G., zastoupené Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem, sídlem Pionýrská 495, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 25 Cdo 1466/2022-171, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 71 Co 142/2021-140 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. ledna 2021 č. j. 12 C 2/2020-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti HIPPOKRAT MEDICA, s. r. o., sídlem U Nemocnice 918/9, Valašské Meziříčí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici omluvy a zaplacení částky 300 000 Kč. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobní návrhy zamítl (I. a II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka pracovala jako učitelka druhého stupně základní školy, a protože byla dlouhodobě v pracovní neschopnosti, zaměstnavatel požádal o provedení mimořádné pracovně lékařské prohlídky. Za tím účelem byla stěžovatelka odeslána lékařem MUDr. Jaromírem Čechem, který pro zaměstnavatele stěžovatelky vykonával pracovně lékařskou službu, na psychiatrické vyšetření k MUDr. Romanu Vybíralovi. Na základě výsledků psychiatrického vyšetření MUDr. Jaromír Čech vyhotovil posudek o pozbytí dlouhodobé zdravotní způsobilosti stěžovatelky z důvodu obecného onemocnění. Zamítnutí žaloby odůvodnil závěrem, že vedlejší účastnice se prostřednictvím svého lékaře MUDr. Romana Vybírala nedopustila žádného protiprávního jednání, když nebylo prokázáno, že by projevy stěžovatelky hodnotila neobjektivně a nepravdivě. Zároveň podle okresního soudu nebylo prokázáno, že by lékař vedlejší účastnice MUDr. Roman Vybíral poskytl zdravotní informace o stěžovatelce komukoliv jinému než MUDr. Jaromíru Čechovi, jako poskytovateli zdravotně lékařské služby pro zaměstnavatele stěžovatelky.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud po částečném zopakování a doplnění dokazování shodně s okresním soudem dovodil, že vedlejší účastnice nezasáhla do osobnostních práv stěžovatelky ani stanovením nesprávné diagnózy, ani tím, že by přímo jí zaměstnaný lékař sdělil údaje o stěžovatelčině zdravotním stavu ředitelce školy, pro kterou byl pracovně lékařský posudek určen.
Ve svém rozhodnutí zejména zdůraznil, že soud může závěry odborného posudku (tj. posudku o zdravotním stavu stěžovatelky) posuzovat jen do té míry, zda se jeho zpracovatel nedopustil závažného porušení postupů při určení diagnózy například bezdůvodným nevyužitím dostupných diagnostických metod. K žádnému takovému ani podobnému excesu však podle krajského soudu ve věci stěžovatelky nedošlo. Dále krajský soud připomněl, že vyšetřila-li vedlejší účastnice stěžovatelku a vystavila-li lékařskou zprávu podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických lékařských službách (dále jen "zákon č. 373/2011 Sb."), postupovala v souladu se zákonnou povinností poskytnout zdravotní službu, přičemž závěry vedlejší účastnice nebyly v její zprávě formulovány jako konečné, neboť k posouzení stěžovatelčina zdravotního stavu doporučila vedlejší účastnice další vyšetření; zpráva vedlejší účastnice tedy nečiní závěr o pozbytí způsobilosti stěžovatelky k výkonu zaměstnání definitivně, nýbrž navrhuje dočasné pozastavení výkonu konkrétního zaměstnání.
Stěžovatelce také podle krajského soudu nic nebránilo vyslovit s posudkem nesouhlas a požádat o přezkoumání jiným lékařem. Vedlejší účastnice rovněž podle krajského soudu nemohla porušit osobnostní práva stěžovatelky tím, že neoprávněně sdělila informace v lékařské zprávě ředitelce základní školy, protože podle § 44 zákona č. 373/2011 Sb. se lékařský posudek předává zadavateli, tedy ředitelka školy informace o zdravotním stavu stěžovatelky měla obdržet a také je obdržela. Stěžovatelka nadto podle krajského soudu neprokázala, že by jiným závadným způsobem k předávání informací mezi vedlejší účastnicí a základní školou došlo.
Skutečnost, že ředitelka školy měla informace o zdravotním stavu stěžovatelky šířit dále, již nesouvisí s činností vedlejší účastnice a za takovýto postup nenese odpovědnost. O nakládání s informací o zdravotním stavu stěžovatelky v rozporu se zákonem vedlejší účastnicí nesvědčí ani okolnost, že ředitelka školy měla své laické hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky sdělovat MUDr. Vybíralovi, jako lékaři vedlejší účastnice.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání neformulovala žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a dovolání nemohlo být přípustné ani pro stěžovatelkou tvrzenou excesivní aplikaci § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), podle něhož soud může v zákonem definovaných případech provést jiné než účastníky řízení navrhované důkazy, neboť je z obsahu spisového materiálu zjistitelné, že provedení příslušného důkazu znaleckým posudkem nevzešlo z rozhodnutí soudu, ale takový důkazní návrh učinila vedlejší účastnice.
Vzhledem k podstatě znaleckého zkoumání krajský soud podle Nejvyššího soudu nepochybil, uzavřel-li, že vlastní odborné závěry obsažené v posudku nepodléhají hodnocení soudem a uvážení soudu spočívá jen v tom, zda takové odborné závěry byly náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Podrobným odkazem na zákonnou úpravu Nejvyšší soud doložil, že ta nevyžadovala ani nevyžaduje, aby eventuální konzultant, jehož osloví znalec pověřený zpracováním posudku, byl rovněž zapsán v seznamu znalců.
Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezaložila ani krajským soudem zvolená interpretace postupu lege artis.
5. Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že by trpěla jakýmkoliv onemocněním, když obecné soudy v této souvislosti nepřihlédly k dalším jí navrhovaným důkazům a vycházely jen ze zpracovaného posudku. Přehlédly, že byla vyšetřována například PhDr. Juračkovou, jejíž vyšetření stěžovatelky bylo prý mnohem obšírnější, a stěžovatelka podle ní netrpí žádným onemocněním ani poruchou a je tedy způsobilá výkonu práce. Nemůže podle stěžovatelky obstát závěr posudku, že trpí nevyléčitelným a medikamenty neovlivnitelným onemocněním. Obecné soudy dále nesprávně vyložily § 120 odst. 2 o. s. ř., když podle stěžovatelky je soud v použití tohoto ustanovení omezen okamžikem skončení prvního jednání ve věci, jak ostatně vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 29 Odo 1538/2006. I kdyby uvedený posudek byl proveden k návrhu vedlejší účastnice, nebyla stěžovatelka o takovém návrhu vyrozuměna, a není jí zřejmé, jak se vedlejší účastnice o takovém lékařském posudku dozvěděla, neboť ten je součástí jiného soudního řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 19 C 89/2017 (pod touto spisovou značkou je veden pracovněprávní spor mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnavatelem). Podle stěžovatelky tak muselo dojít k porušení ochrany osobních údajů, neboť posudek vyhotovený pro účely soudního řízení není veřejnou listinou. V této souvislosti stěžovatelka rovněž trvá na tom, že psychiatr provádějící její vyšetření, jako konzultant posudkového lékaře, měl být rovněž soudním znalcem. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že vedlejší účastnice pochybila, sdělila-li zaměstnavateli její diagnózu, neboť správně měl zaměstnavatel stěžovatelky obdržet jen posudek o údajné zdravotní nezpůsobilosti, nikoliv však diagnózu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že předmětem řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, nebylo posouzení, zda je stěžovatelka schopna vykonávat povolání učitelky druhého stupně základní školy, respektive zda je schopna s ohledem na svoji zdravotní indispozici vykonávat pracovní činnost na konkrétním pracovním místě. Pro obecné soudy tedy nebyla významná samotná otázka, jakým konkrétním onemocněním stěžovatelka trpí nebo netrpí. V řízení na ochranu osobnosti soudy toliko posuzovaly, zda odborné závěry, na nichž je založeno stanovisko lékaře pracovně lékařské služby, nejsou do té míry excesivní, aby jimi mohlo být zasaženo do osobnostních práv stěžovatelky, přičemž v napadených rozhodnutích podrobně vyložily, že závěry psychiatra vyšetřujícího stěžovatelku a na ně navazující vyjádření lékaře pracovně lékařské služby zjevně excesivní nejsou, když psychiatr ve své zprávě uvedl, z jakých podkladů vycházel a své závěry logicky odůvodnil.
9. Krajský soud v této souvislosti v napadeném rozsudku objasnil, že není povinností obecných soudů, aby byl v řízení dán prostor všem závěrům a vyjádřením, ať stěžovatelčiných spolupracovníků nebo jiných odborníků, od nichž se stěžovatelka nechala v mezidobí vyšetřit. Takovéto navrhované důkazy neměly povahu znaleckých posudků a polemika, která jimi měla být vyvolána, ani není pro posuzovanou věc podstatná. Z těchto důvodů tedy v řízení nebyly reflektovány například závěry PhDr. Juračkové, u níž se stěžovatelka také nechala vyšetřit, která podle tvrzení stěžovatelky dospěla k jednoznačnému závěru, že stěžovatelka byla a je zcela zdravá a nemohou být tedy dány důvody, proč by měla být nezpůsobilá k výkonu povolání učitele.
10. Námitka stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně použily § 120 odst. 2 o. s. ř., není opodstatněná. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že posudek MUDr. Boháče (vypracovaný až po vynesení nyní přezkoumávaného rozsudku okresního soudu), který se vyjadřoval ke zdravotnímu stavu stěžovatelky v jiném řízení před okresním soudem [v němž je řešen spor o (ne)platnost výpovědi dané stěžovatelce], byl krajským soudem proveden k návrhu vedlejší účastnice, tedy nikoliv tak, že by se krajský soud rozhodl provést důkaz, který nebyl navržen žádným z účastníků řízení.
Proto není relevantní ani stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu řešící mimo jiné otázku, do jakého okamžiku může soud provádět jiné důkazy než takové, které byly navrženy účastníky řízení. Jak rovněž v této souvislosti krajský soud výslovně připomíná, posudek MUDr. Boháče (ani například posudek Fakultní nemocnice Královské Vinohrady), zabývající se duševním stavem stěžovatelky nemůže být pro rozhodnutí věci o eventuálním zásahu do osobnostních práv stěžovatelky významný, neboť - jak již bylo uvedeno - obecné soudy v daném řízení nehodnotily, zda je schopna vykonávat práci učitele druhého stupně, respektive vykonávat konkrétní činnosti pro konkrétního zaměstnavatele s takovou funkcí spojené, ale řešily toliko otázku, zda zpráva lékaře vedlejší účastnice MUDr.
Vybírala (ve spojení se závěrem lékaře pracovně lékařské služby) byla způsobilá zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelky. Obecným soudům v této věci nepříslušelo hodnotit správnost jiných posudků týkajících se zdravotního stavu stěžovatelky, neboť tyto posudky byly zpracovány v jiném řízení, a jen v tomto řízení mohou být uvedené posudky hodnoceny. Proto z ústavněprávního hlediska nemůže být relevantní ani argument odkazující na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. 4 To 70/98, že konzultant MUDr.
Boháče měl být soudem ustanoveným znalcem; ani tato otázka pro posouzení správnosti napadených rozhodnutí, natožpak z ústavněprávního pohledu, není významná. Stěžovatelka rovněž podrobněji nespecifikuje, jak přesně by ji měl krajský soud vyrozumět, že uvedený posudek MUDr. Boháče hodlá k návrhu vedlejší účastnice v jím vedeném řízení provést. Pro posouzení akceptovatelnosti napadených rozhodnutí nemůže být ani relevantní, jak se vedlejší účastnice o tomto znaleckém posudku dozvěděla, když není účastnicí řízení jiného řízení před okresním soudem, v němž je rozhodováno právě o eventuální neplatnosti ukončení pracovního poměru stěžovatelky (mimo jiné i proto, že posudek MUDr.
Boháče se ukázal pro nyní posuzovanou věc jako nevýznamný).
11. Pro nynější věc bylo toliko významné, zda závěr MUDr. Vybírala, jako zaměstnance vedlejší účastnice, není do té míry nesprávný a excesivní, aby mohl zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelky, a dále okolnost, zda byly zaměstnavateli stěžovatelky poskytnuty jen nezbytně nutné informace o tom, zda je způsobilá vykonávat práci učitele. I k tomuto okruhu námitek obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, že MUDr. Vybíral, jako zaměstnanec vedlejší účastnice, předal své odborné závěry obsahující diagnózu stěžovatelky jen lékaři pracovně lékařské služby zaměstnavatele stěžovatelky a ten pak vypracoval hodnocení, v němž byla uvedena odpověď na otázku, zda je stěžovatelka způsobilá vykonávat práci učitele s tím, že trpí obecným onemocněním.
V řízení naopak nebylo prokázáno, že by MUDr. Vybíral, jako zaměstnanec vedlejší účastnice, komukoliv jinému (tedy ani ředitelce zaměstnavatele stěžovatelky) sděloval přesnou diagnózu stěžovatelky, což není v rozporu ani s tím, že ředitelka zaměstnavatele stěžovatelky ze svého laického pohledu i před provedením zmíněného vyšetření duševní kompetence stěžovatelky zpochybňovala. Obecné soudy proto podle Ústavního soudu přijatelným způsobem uzavřely, že vedlejší účastnice se prostřednictvím svého zaměstnance MUDr.
Vybírala zásahu do osobnostních práv stěžovatelky nedopustila, a proto jejímu žalobnímu žádání o zaslání písemné omluvy a o uhrazení zadostiučinění nemajetkové újmy nebylo vyhověno.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu