Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem, AK se sídlem Antonínská 2, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008 čj. 9 Afs 19/2008-30 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2007 čj. 29 Ca 172/2007-17. Tímto usnesením Krajský soud v Brně zastavil řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2006 čj. 29 Ca 305/2004-24 pro nezaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel uvedl, že nepopírá doručení usnesení obsahující výzvu k úhradě soudního poplatku právnímu zástupci, zastával však názor, že výzva měla být zároveň doručena i jemu samotnému. Svoji argumentaci opřel o ustanovení § 45c odst. 3 o. s. ř., které zakotvuje povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, ale i účastníku, má-li tento v řízení něco osobně vykonat, a o řadu judikátů Ústavního soudu, označujících stav, kdy výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena toliko zástupci a nikoliv účastníkovi a poté bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, za bránění přístupu k soudu.
Z napadeného rozsudku přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Brně doručil usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku právnímu zástupci stěžovatele dne 4. 5. 2007. Po marném uplynutí lhůty krajský soud usnesením ze dne 17. 10. 2007 řízení zastavil. Nejvyšší správní soud po výkladu ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a problematiky vzniku a zániku poplatkové povinnosti ve správním soudnictví, postup krajského soudu potvrdil jako správný. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil k povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi samotnému, zdůrazňuje však, že tak činil v souvislosti s přezkumem rozhodnutí soudů rozhodujících ve správním soudnictví za účinnosti úpravy platné do 31. 12. 2002. Nosným důvodem jeho tehdejších rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 238/99 , publ. in Sb. n. u., sv. 17, str. 83, II.ÚS 177/2000 , tamtéž, sv. 19, str.
249, sp. zn. II.ÚS 377/2000 , tamtéž, sv. 21, str. 45, sp. zn. II.ÚS 118/02 , tamtéž, sv. 26, str. 231, či sp. zn. III.ÚS 715/02 , tamtéž, sv. 30, str. 189 - judikáty, na které stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti, a další) byla reakce na rozdílnost právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení bylo možné za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví takový postup možný nebyl vzhledem k jednoinstančnosti řízení z důvodu absence jakéhokoliv opravného prostředku.
Správní soud tak neměl možnost zohlednit případné dodatečné zaplacení soudního poplatku po lhůtě jím stanovené a v řízení pokračovat. Účastníci domáhající se přezkumu správních rozhodnutí se tak z hlediska ochrany svých práv nacházeli v objektivně horším postavení oproti účastníkům občanskoprávního řízení. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci. Po zásadní změně právní úpravy a nové koncepci správního soudnictví s účinností od 1.
1. 2003 byly právní názory vyjádřené ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu překonány (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007, dostupný na http://nalus.usoud.cz - v projednávané věci pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění tohoto svého plenárního rozhodnutí zcela odkazuje s připomenutím, že nyní rozhodující senát nejenže je tímto nálezem vázán, ale nemá ani žádné důvody se od jeho závěrů jakkoliv odchylovat). V novém systému správního soudnictví a po úpravě zákona o soudních poplatcích byla totiž účastníkům řízení vytvořena možnost splnit poplatkovou povinnost dodatečně, a to i po zastavení řízení, nejpozději však do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení.
Na tuto změnu Nejvyšší správní soud poukázal i v odůvodnění svého rozhodnutí (č.l. 32).
V projednávané věci proto Ústavní soud uzavřel, že postup soudu, který usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal pouze stěžovatelovu právnímu zástupci, a nikoliv i jemu samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena v § 45c odst. 1, 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší správní soud verifikací tohoto postupu nepochybil a jeho rozhodnutí, jímž zamítl kasační stížnost stěžovatele, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2008
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu