Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. Ondřejem Bečvářem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2024 č. j. 38 Co 102/2024-424 a I. výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. února 2024 č. j. 23 Nc 18/2023-366, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a L. M. a nezletilých M. M. a Š. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem svěřil nezletilé vedlejší účastníky (dále jen "nezletilí") do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka"), stěžovateli uložil povinnost platit na ně výživné, rozhodl o nedoplatku na výživném a upravil běžný a prázdninový styk stěžovatele s nezletilými (I. výrok), zastavil řízení ohledně neshody rodičů o volbě trvalého pobytu nezletilých (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Při rozhodování o formě péče vyšel městský soud ze zjištění, že od rozchodu rodičů byli nezletilí v převážné péči matky, která i vzhledem k jejich věku zajišťuje jejich potřeby. Nezletilí jsou více zvyklí na péči matky a oba navštěvují předškolní zařízení v Brně. Stěžovatelem požadovaná střídavá péče by podle městského soudu vyžadovala nutnost každodenního dojíždění nezletilých, kteří by museli trávit přibližně 2 hodiny denně na cestě, což je pro děti takto nízkého věku vyčerpávající. Matka obývá s nezletilými byt o velikosti 3+kk, který je v jejím vlastnictví, a je i pro potřeby nezletilých vyhovující. Stěžovatel v době rozhodování přebýval u své matky s tím, že se plánoval přestěhovat do vlastního domu, který prošel rekonstrukcí. Na základě všech těchto okolností je podle městského soudu zachování stávajícího výchovného prostředí v nejlepším zájmu nezletilých a stěžovateli stanovil pravidelný a adekvátní styk s nimi.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud potvrdil rozsudek městského soudu v části I. výroku o svěření nezletilých do péče matky a změnil jeho část ve výši stěžovateli uložené vyživovací povinnosti k nezletilým i v rozsahu běžného styku, rozhodl o speciálním styku pro období svátků a prázdnin (I. výrok) a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Při posouzení modelu péče o nezletilé vyšel z judikatury Ústavního soudu, podle níž je primárním modelem střídavá péče, avšak na základě nálezů, na které v odůvodnění rozsudku odkázal, rozhodl, že vzhledem k věku nezletilých by pro ně bylo příliš zatěžující, pokud by museli denně cestovat do předškolního a následně školního zařízení a zájmových kroužků.
Proto krajský soud rozsudek městského soudu o modelu péče o nezletilé potvrdil. Zasáhl-li krajský soud do běžného styku v lichém týdnu, učinil tak proto, že s ohledem na návštěvu předškolních zařízení by se takový styk redukoval jen na přespání u stěžovatele, což vyhodnotil jako zbytečně zatěžující. Změnu výše výživného odůvodnil blízkým věkem nezletilých s tím, že jejich potřeby jsou souměřitelné, a s ohledem na způsob styku snížil stěžovateli vyživovací povinnost, přičemž zohlednil zvýšené náklady, které stěžovatel se stykem má.
V závislosti na tom rozhodl i o nedoplatku na výživném.
4. Stěžovatel setrvává na názoru, že obecné soudy měly rozhodnout o střídavé péči nezletilých s tím, že jediným důvodem, proč tak soudy neučinily, je toliko sedmdesátikilometrová vzdálenost mezi bydlišti stěžovatele a matky, čímž porušily nejlepší zájem nezletilých. Pokud by se chtěly soudy odchýlit od modelu střídavé péče, musely by svá rozhodnutí odůvodnit konkrétními okolnostmi. Poté stěžovatel vysvětluje, že v obci, v níž bydlí, mají nezletilí rozsáhlé rodinné zázemí od širší rodiny stěžovatele. Stěžovatel se rovněž nedomnívá, že by denní cestování bylo pro nezletilé nadmíru zatěžující, neboť cestu využívají k logopedickým cvičením. Stěžovatel odkazuje zejména na nález ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud shledal jako nejvýhodnější model střídavou péči, ač bydliště rodičů byla vzdálená asi 70 km, což vyžadovalo asi 60 minut jízdy automobilem jako v jeho případě. Dále stěžovatel odkazuje na nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 a připomíná, že střídavou péči podporoval i kolizní opatrovník nezletilých.
5. Při rozhodování o vyživovací povinnosti nebylo podle stěžovatele zohledněno, že má vyšší dojezdové náklady se stykem s nezletilými (vyzvedává je a vrací v Brně), a nebylo zohledněno, že od vydání rozsudku městského soudu došlo ke snížení jeho příjmů, neboť ukončil své působení na pozici místostarosty v obci, kde žije.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány rozsudky obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části I. výroku rozsudku městského soudu, která byla rozsudkem krajského soudu změněna (není povolán rušit, co již bylo změněno). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud zřetelně akcentuje minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, kdyby na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své judikatuře vyložil podmínky, za nichž má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové vadě ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že krajský soud vycházel ze závěrů judikatury Ústavního soudu vztahujících se k modelu střídavé péče a v odůvodnění rozsudku rozvedl, proč takový model pro nezletilé v dané věci nezvolil. Vzdálenost mezi bydlišti stěžovatele a matky (resp. vzdálenost do vzdělávacích zařízení nezletilých, ve kterých by je stěžovatel podle rekapitulace provedené městským soudem byl ochoten ponechat, neboť tam byli umístěni s jeho souhlasem a zvláště pro staršího z nich je docházka prospěšná - srov. body 22.
a 24. odůvodnění rozsudku městského soudu) přitom nelze chápat mechanicky, proto nemůže obstát stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3350/22 , v němž tehdejší stěžovatel také uváděl, že vzdálenost mezi bydlištěm rodičů dítěte byla asi 70 km, což představovalo 60 minut jízdy autem. Ústavní soud však nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí proto, že by dovodil, že taková dojezdová vzdálenost je pro model střídavé péče automaticky akceptovatelná. Naopak, z odůvodnění tohoto nálezu je zřejmé, že soudy se tehdy v řízení dopustily mimo jiné závažných pochybení při hodnocení provedených důkazů, na základě kterých následně o modelu péče rozhodly.
Taková pochybení však v nyní posuzované věci přítomna nejsou. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nemůže obstát ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3065/21
. Bude-li se držet Ústavní soud stěžovatelovy argumentační logiky, nelze přehlédnout, že v tomto případě byla dojezdová vzdálenost mezi bydlišti rodičů asi poloviční, přičemž ani v tomto případě nebyla samotná dojezdová vzdálenost důvodem, proč Ústavní soud tehdy napadená rozhodnutí zrušil [soudům v této věci mimo jiné vytkl, že se nedostatečně vypořádaly s otázkou respektu matky k úloze stěžovatele jako otce, což v odůvodnění nálezu (srov. zejména bod 44. a násl.) podrobně vysvětlil].
9. Stěžovatelovo tvrzení, že pravidelné dvouhodinové dojíždění není pro nezletilé zatěžující, neboť na nich únavu nepozoruje a daný časový prostor využívá pro logopedické aktivity, není podle Ústavního soudu dostatečně přesvědčivé. Neobstojí ani sdělení, že v obci, kde žije, je zastoupena jeho širší rodina. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí okolnost, ze které by se dalo dovodit, že styk nezletilých je (i vzhledem k jejich nízkému věku) s širší rodinou stěžovatele na základě rozhodnutí obecných soudů omezen pod přiměřenou úroveň. Je zjevné, že obecné soudy (zejména krajský soud) si byly vědomy priority střídavé péče i s ohledem na závěry judikatury Ústavního soudu, nicméně k jejich aplikaci, opět s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, nepřistoupily. Takový postup je podle Ústavního soudu možný a ve svém důsledku správný [srov. k tomu v širších souvislostech nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16
(N 120/81 SbNU 873), v němž se Ústavní soud zabývá, kromě jiného, slučitelností střídavé péče s nutností cestovat na delší vzdálenost nebo navštěvovat dvě různá školská zařízení].
10. Ani stěžovatelova námitka, že obecné soudy při stanovení výše výživného nezohlednily zvýšené náklady, které vyplývají z dopravy nutné k realizaci styku, není opodstatněná, neboť krajský soud s ohledem na tuto okolnost vyživovací povinnost stěžovateli snížil. Stěžovatel sice tuto argumentaci pro účely ústavní stížnosti doplňuje námitkou, že obecné soudy nezohlednily, že již přestal vykonávat funkci místostarosty obce; i kdyby ale Ústavní soud z existence tohoto pochybení vyšel, vzhledem k okrajovosti daného příjmu pro poměry stěžovatele by taková chyba nemohla vést ke kasaci napadených výroků. Městský soud vycházel z toho, že příjem stěžovatele se pohybuje okolo částky 60 000 Kč až 70 000 Kč měsíčně, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odměna za výkon funkce místostarosty činila měsíčně asi 5 200 Kč.
11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu