Nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí o určení otcovství
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Pernicou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 127/3, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2024 č. j. 70 Co 118/2024-103 a výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. února 2024 č. j. 132 Nc 13/2023-76, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nezletilého O. S., zastoupeného statutárním městem X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Městský soud v Brně ("dále jen městský soud") napadeným rozsudkem schválil dohodu rodičů a stěžovatele coby navrhovatele o úpravě jeho styku s nezletilým (I. výrok) a dále zamítl jeho návrhy, aby soud určil, že je otcem nezletilého (II. výrok) a že společné prohlášení rodičů nezletilého o určení otcovství je neplatné (III. výrok). Městský soud uvedl, že určení otcovství je pojmově vyloučeno, má-li nezletilý - jako v tomto případě - v rodném listu zapsaného otce. Upřesnil, že v dané situaci je nejprve nutno řešit popření otcovství a teprve poté případně přistoupit k určení otcovství.
Městský soud dále odůvodnil, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro ex offo zahájení řízení o popření otcovství podle § 793 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť to není souladné s nejlepším zájmem nezletilého. Zamítnutí návrhu na určení neplatnosti souhlasného prohlášení otcovství odůvodnil městský soud tak, že na tomto určení není naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Současně zdůraznil, že stěžovatel návrh na určení neplatnosti podal až po uplynutí prekluzivní lhůty, jejíž počátek běží ode dne, kdy bylo souhlasné prohlášení učiněno (srov. § 782 a 790 občanského zákoníku).
2. K odvolání stěžovatele proti II. a III. výroku rozsudku městského soudu rozhodoval Krajský soud v Brně ("dále jen krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek městského soudu ve výroku II. a III. potvrdil. Uvedl, že má-li nezletilý v rodném listu zapsaného otce, který je současně manželem jeho matky, a toto manželství stále trvá, není stěžovatel osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na popření otcovství. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že zahájení řízení o popření otcovství není v zájmu nezletilého. Konstatoval, že v dané věci nejde o zneužití souhlasného prohlášení s cílem vyloučit biologického otce, který se řádně domáhá svých práv. II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel s těmito rozhodnutími krajského a městského soudu nesouhlasí (vyjma výroku o schválení dohody s rodiči nezletilého o úpravě styku), domáhá se jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za nepřiměřené a nespravedlivé. Zdůrazňuje, že s nezletilým udržuje od narození úzký styk a přispívá na jeho výživu. Uvádí, že mezi ním a matkou nezletilého není sporu o tom, že je biologickým otcem nezletilého. Upozorňuje, že je též biologickým a matrikovým otcem sestry nezletilého. Stěžovatel opakuje, že souhlasné prohlášení otcovství učiněné matkou nezletilého a jejím manželem je vědomě nepravdivé. III.
Řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
6. Krajský soud označil ústavní stížnost za nedůvodnou a zopakoval shora rekapitulované závěry odůvodnění jím vydaného napadeného rozhodnutí.
7. Obdobně se ve věci vyjádřil městský soud, který plně odkázal na průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí.
8. Rodiče nezletilého se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Protože byli poučeni, že pokud se k ústavní stížnosti nevyjádří, bude se mít v souladu s § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že se postavení vedlejších účastníků vzdali, Ústavní soud s nimi již dále nejednal.
9. Kolizní opatrovník nezletilého ve vyjádření stručně shrnul podstatný obsah napadených rozhodnutí. Uvedl, že nezletilý zná svého biologického otce a je s ním ve styku. Vyjádřil přesvědčení, že je tím naplněno právo nezletilého dítěte i biologického otce na styk, jakož i právo dítěte znát své biologické rodiče.
10. Vyjádření krajského soudu a městského soudu Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť nepřesahují rámec argumentace ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Usnesením ze dne 9. 4. 2025 Ústavní soud jmenoval nezletilému vedlejšímu účastníkovi pro řízení před Ústavním soudem téhož opatrovníka, který jej zastupoval již v řízení před obecnými soudy.
12. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, o nichž byl poučen (srov. dále). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
14. Po posouzení návrhu stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud úvodem stručně uvádí, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To se ovšem v projednávané věci striktně vzato nestalo. V souladu s § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, totiž platí, že "[d]ovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek ... o určení nebo popření rodičovství". Z toho plyne, že v této konkrétní věci, v níž stěžovatel podal návrhy, jimiž se z hlediska posouzení jejich obsahu domáhal určení (ve vztahu k sobě) i popření (ve vztahu k současnému manželovi matky nezletilého) otcovství k nezletilému, bylo ex lege přípustné dovolání, které však stěžovatel nepodal.
16. Ústavní soud však nemůže přehlédnout, že stěžovatel jednal v souladu s poučením, které mu poskytl v závěru napadeného rozsudku krajský soud. Stěžovatel sice byl zastoupen advokátem, který měl vědět, že v dané věci mohl být nedostatek poučení zhojen dovoláním podaným v prodloužené době tří měsíců (srov. § 240 odst. 3 o. s. ř.), z pohledu ústavního přezkumu je však nutné akcentovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nelze klást k tíži stěžovatele pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, jestliže z něj stěžovatel vyšel (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9.
9. 2014 č. 43730/07, § 61 až 77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana; z literatury srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 663 až 664). Odmítnutí stěžovatelovy stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
17. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, musí zde být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu (srov. nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18 a v něm citovanou judikaturu v bodě 16). Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávným poučením odvolací soud odňal stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu, a porušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
18. Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu přesto, že nesprávnost poučení v rozsudku odvolacího soudu nebyla stěžovatelem namítána, neboť při rozhodování o ústavní stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace a může jí vyhovět i z jiných důvodů (srov. např. nález ze dne 19. 12. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/96 ).
19. Ústavní soud připomíná, vázán principem subsidiarity ústavní stížnosti, že se zatím nemůže věcně zabývat předestřenými námitkami stěžovatele.
20. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek krajského soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Pro opakované řízení před krajským soudem to procesně znamená především opravu poučení o přípustnosti dovolání. Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné předeslat, že stěžovatelův návrh na určení neplatnosti souhlasného prohlášení otcovství je nutné procesně posoudit podle obsahu jako návrh na popření otcovství podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
21. Porušení základních práv stěžovatele tedy shledal Ústavní soud pouze v rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož se bude případem opětovně zabývat krajský soud, Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku městského soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, danou z povahy věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu