IV.ÚS 279/26 ze dne 25. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Jitky Vránové a Jana Vrány, zastoupených JUDr. Ing. Katarínou Janotkovou, advokátkou, sídlem Máchova 1301/2, Brno, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2025 č. j. 18 Co 223/2025-526, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ing. Jany Krejzové a Mgr. Martina Krejzy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhají zrušení v záhlaví označeného výroku s tvrzením, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení před obecnými soudy vedli vedlejší účastníci (žalobci) spor se stěžovateli (žalovanými) o zaplacení částky 51 342 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelů, které spočívalo v neoprávněném umístění stavby zídky na pozemku vedlejších účastníků.
3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2025 č. j. 16 C 34/2016-491, ve znění opravných usnesení městského soudu ze dne 9. 6. 2025 č. j. 16 C 34/2016-499 a ze dne 14. 7. 2025 č. j. 16 C 34/2016-506, žalobu zamítl (výrok I), uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 695,76 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil vedlejším účastníkům povinnost uhradit náklady řízení 124 973,64 Kč stěžovatelům (výrok III). Postupoval přitom podle § 142 odst. 3 o. s. ř., protože neúspěch stěžovatelů shledal jako nepatrný. Vedlejší účastníci se proti výroku o náhradě nákladů řízení odvolali.
4. Krajský soud v Brně poté napadeným výrokem I změnil nákladový výrok III městského soudu tak, že přiznané náklady za použití § 150 o. s. ř. stěžovatelům nepřiznal. Nepřiznal jim ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v základu žaloby byli vedlejší účastníci coby žalobci úspěšní, neboť stěžovatelé neoprávněným umístěním stavby zídky na pozemku vedlejších účastníků získali bezdůvodné obohacení. V uvedené věci shledal okolnosti ve svém souhrnu představující důvody zvláštního zřetele hodné a odůvodňující výjimečně žalovaným náhradu nákladů řízení nepřiznat.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé považují usnesení krajského soudu za nepředvídatelné, protože nebyli vyzváni k vyjádření se k odvolání vedlejších účastníků. I přes to tak učinili a vyjádřili nesouhlas s moderací náhrady nákladů řízení. Krajský soud se s tímto vyjádřením nevypořádal. Rozhodnutí pro ně má sankční dopady po mnoha letech soudního řízení. Namítají libovůli krajského soudu při rozhodování o moderaci náhrady nákladů řízení. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. K problematice náhrady nákladů řízení se dlouhodobě staví Ústavní soud zdrženlivě a soudní rozhodnutí o nákladech řízení podrobuje pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu (srov. nález ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25 ).
Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. nález ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23 , bod 16). Rozhodnutí o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu dochází kupříkladu v důsledku svévolné interpretace nebo aplikace příslušných ustanovení zákona či extrémního rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 , bod 18).
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05 ). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů a na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji použitelným.
8. Ústavní soud současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda v té které věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. V postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 nebo ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 ). V nálezu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3237/17
Ústavní soud konstatoval, že zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.
9. Krajský soud v nyní posuzované věci požadavkům, které se s aplikací § 150 o. s. ř. pojí, dostál. Nelze přisvědčit stěžovatelům, že by rozhodnutí krajského soudu bylo nepředvídatelné, neboť aplikaci § 150 o. s. ř. navrhovali vedlejší účastníci již v řízení před městským soudem (srov. bod 61 rozsudku městského soudu). Stěžovatelé se ostatně k požadované moderaci nákladů řízení vyjadřovali v odvolacím řízení (srov. bod 3 usnesení krajského soudu). Mohli tedy s dostatečnou jistotou předpokládat, že krajský soud bude tento postup zvažovat (šlo o předmět odvolacího řízení) a mohli vůči němu vznést relevantní argumentaci.
10. Krajský soud se důvody pro moderaci nákladů řízení podrobně zabýval a vysvětlil, že městský soud nezohlednil okolnosti zjištěné a vyplývající z odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. bod 14 usnesení krajského soudu). Dostatečně zdůvodnil, proč nepřiznal náhradu nákladů řízení, přičemž jeho postupu nelze vytknout žádné pochybení ústavněprávního významu. V jeho závěrech nelze spatřovat jakoukoli libovůli.
Zatímco městský soud primárně vyšel z poměru úspěchu ve sporu z pohledu přiznané částky bezdůvodného obohacení (98,65 %), krajský soud naopak zohlednil, že v základu své žaloby byli vedlejší účastníci úspěšní (důvodem žaloby bylo neoprávněné umístění stavby zídky stěžovatelů na pozemku vedlejších účastníků). Posouzení této otázky je plně na obecných soudech a žádné z možných řešení nelze považovat a priori za neústavní. Sama skutečnost, že v jiné obdobné věci postupoval krajský soud podle tvrzení stěžovatelů jinak, ústavní nárok na konkrétní způsob rozhodnutí nezakládá.
11. Námitce stěžovatelů, že jim krajský soud nedal možnost se k věci vyjádřit, resp. že jim nedal najevo, že o moderaci nákladů řízení uvažuje, nelze přisvědčit. Možností aplikace § 150 o. s. ř. se zabýval již městský soud a celé odvolací řízení bylo vedeno právě jen o nákladovém výroku. Podstata odvolání vedlejších účastníků spočívala v argumentu, že v meritu věci byli úspěšní (srov. bod 2 usnesení krajského soudu). Stěžovatelé měli možnost se k odvolání vyjádřit, což učinili a své protiargumenty proti možné aplikaci § 150 o. s. ř. vznesli (srov. bod 3 usnesení krajského soudu). V souladu s judikaturou Ústavního soudu tak krajský soud poskytl účastníkům řízení prostor, aby se k eventualitě aplikace uvedeného ustanovení vyjádřili (srov. např. nález ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu