K zamítnutí žaloby z důvodu názoru soudu, že žalobce požaduje náhradu ve formě, kterou soud dle zákona přisoudit nemůže
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti JUDr. J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. 15 Co 746/95-34, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1995, čj. 13 C 189/94-23, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. 15 Co 746/95-34, se zrušuje.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. 15 Co 746/95-34, v části, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1995, čj. 13 C 189/94-23, ohledně žaloby stěžovatele, směřující proti F. s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, o uložení povinnosti zaplatit mu 1,273.935,- Kč s příslušenstvím, a to pro porušení principu rovnosti v právech, zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje okolnosti nesporné restituce majetku, jehož původním vlastníkem byl jeho otec, která byla řešena podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Nemovitosti byly vydány dohodou o vydání nemovitostí, uzavřenou mezi stěžovatelem, jako oprávněnou osobou podle zákona o půdě, a F., Hradec Králové, jako povinnou osobou, která byla schválena Okresním úřadem v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 19.
11. 1993, čj. RP 11249/1941 R 93/Ne, přičemž znehodnocení takto vydaných staveb bylo znaleckým posudkem stanoveno ve výši 1,273.935,- Kč. K podání žaloby na uložení povinnosti povinné osobě zaplatit tuto částku přistoupil stěžovatel proto, že ze strany povinné osoby nedošlo k písemnému uznání tohoto dluhu vůči stěžovateli. V průběhu soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 189/94, sice dne 20. 1. 1995 k uznání dluhu ze strany povinné osoby došlo, nicméně soud I.
stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že soud může rozhodnout o způsobu náhrady jen jedním ze způsobů výslovně uvedeném v § 16 odst. 4 zákona o půdě, tedy buď o náhradě ve věcech nebo v podílu na jmění povinné osoby. Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, se s tímto právním názorem soudu I. stupně ztotožnil s tím, že jiný způsob náhrady, než jaký předpokládá § 16 odst. 4 zákona o půdě, si mohou výhradně dohodnout pouze účastníci (oprávněná a povinná osoba). V případě, že se o způsobu náhrady nedohodnou, rozhodne podle § 16 odst. 6 zákona o půdě o způsobu náhrady soud, který ovšem nemůže vybočit z mezí ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě.
Pokud toto ustanovení nepřiznává žalobci právo na náhradu v penězích, nelze žalobě o zaplacení peněžní částky vyhovět. Stěžovatel na podporu svého nesouhlasu s postupem obecných soudů poukazuje na to, že v obdobných věcech je jinými obecnými soudy rozhodováno odlišně, tedy žalobám, jimiž se žalobci domáhají podle stejných ustanovení zákona o půdě uložení povinnosti povinným osobám zaplatit konkrétní peněžní částku, je vyhovováno (pro ilustraci tohoto tvrzení k ústavní stížnosti přikládá fotokopie takových rozsudků).
Zdůrazňuje přitom, že touto skutečností argumentoval i v odvolacím řízení, nicméně Krajský soud v Hradci Králové na to nijak nereagoval. Z těchto důvodů má stěžovatel zato, že postupem obecných soudů došlo ve vztahu k němu k porušení principu rovnosti v právech, když o jeho věci bylo rozhodnuto odlišně od jiných obdobných případů.
Ústavní soud si k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 C 189/94, a vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkazuje na odůvodnění stížností napadeného rozsudku s tím, že opakovaně zdůrazňuje, že ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě stanoví, jakým způsobem se náhrada stanoví (tj. ve věcech nebo v podílu na jmění), a soud proto nemůže přiznat náhradu jinou, jestliže se tak účastníci nedohodli. Na podporu tohoto svého právního závěru poukazuje pak na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1996. K odlišným rozsudkům jiných obecných soudů, na něž stěžovatel ve vztahu ke své věci poukazuje, Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že soudce při svém rozhodování není těmito rozhodnutími vázán, s tím, že je třeba zdůraznit, že existují rovněž rozhodnutí, kterými byla žaloba o poskytnutí finanční náhrady zamítnuta. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
F., spol s r.o. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Přisvědčil přitom názoru Krajského soudu v Hradci Králové, že při rozhodovací praxi obecných soudů je třeba přihlížet mimo jiné i ke sjednocující judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Ve vztahu k § 16 odst. 4, ve spoj. s § 16 odst. 6 zákona o půdě, byl Nejvyšším soudem ČR skutečně vysloven právní názor, podle něhož "soud může uložit platební povinnost žalovaného jen ohledně finanční náhrady za pozemky ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, a nikoliv ohledně ostatních náhrad.
Protože je např. v ust. § 16 odst. 4 zákona o půdě stanoveno, v čem náhrada spočívá (ve věcech nebo v podílu na jmění), nemůže soud přiznat náhradu jinou, i když byla uplatněna žalobou, pokud se ovšem účastníci nedohodli jinak". Podle názoru Ústavního soudu je však třeba rovněž přihlédnout k obsahově a časově navazující rozhodovací praxi samotného Nejvyššího soudu ČR, který se ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1117/96 (publikovaném in Spáčil, J., Barešová, E.: Zemědělské restituce a soudní praxe, nakladatelství C.
H. Beck, Praha, 1998, s. 74 a násl.), sice s výše uvedeným právním názorem ztotožnil, nicméně zároveň zdůraznil, s odkazem na § 153 odst. 2 a § 211 o.s.ř.), že v žalobách, které se opírají o § 16 odst. 6, ve spoj. s 16 odst. 4 zákona o půdě, jde o případy, kdy soud rozhoduje o zvláštním způsobu vypořádání nároku žalobců, který vyplývá z právního předpisu. Takovým předpisem je § 16 odst. 4 zákona o půdě. V uvedeném případě proto dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že odvolací soud proto není vázán v odvolacím řízení rozsahem odvolání, a může překročit návrhy účastníků a přisoudit více (něco jiného), než se domáhají.
Nemůže tak žalobu zcela zamítnout jen proto, že se žalobce přednostně domáhá způsobu vypořádání, který - nedošlo-li k dohodě - není ze zákona možný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je nesprávný potud, pokud zamítl žalobu jen proto, že dle jeho názoru žalobci požadovali náhradu ve formě, kterou soud dle zákona přisoudit nemůže, a dalšími aspekty věci se nezabýval. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR je podle mínění Ústavního soudu třeba vztáhnout i na rozsudky obecných soudů napadené ústavní stížností s tím, že pokud obecné soudy při rozhodování nepřihlédly k obsahu ustanovení § 153 odst. 2 a § 212 o.s.ř., porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces tak, jak je zakotveno v čl.
36 odst. 1 Listiny. Podle názoru Ústavního soudu však nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že rozsudky obecných soudů došlo ve vztahu k němu k porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny proto, že nebylo vyhověno jeho žalobě na uložení platební povinnosti, a to proto, že v tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje jak se závěry obecných soudů ve věci rozhodujících, tak s právními názory vyslovenými v tomto směru jak soudy I. a II.stupně ve věci rozhodujícími, tak Nejvyšším soudem ČR, totiž že soudy jsou v případě sporu vázány při svém rozhodování o způsobu náhrady obsahem ust.
§ 16 odst. 4 zákona o půdě. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že pokud došlo v dosavadních řízeních v důsledku opomenutí direktivy, vyplývající pro obecné soudy z § 153 odst. 2 a § 212 o.s.ř., jak bylo uvedeno výše, a tím k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nemohl Ústavní soud jinak, než právě z tohoto důvodu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996, čj. 15 Co 746/95, zrušit [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. května 1999