Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou, sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2023 č. j. 68 Co 157/2023-741 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2022 č. j. 19 Nc 14022/2019-710, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a T. B. a nezletilé T. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zejména práva na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy, jakož i práva na vlastnění a pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 8. 2019 č. j. 19 Nc 14022/2019-73 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 6. 2020 č. j. 68 Co 117/2020-114 byla nezletilá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena do péče první vedlejší účastnice (dále jen "matka") a byl upraven styk stěžovatele (dále jen "otec") s nezletilou. Řízení pokračovalo ohledně vyživovací povinnosti a v jeho průběhu otec navrhl svěření nezletilé do střídavé péče, tento návrh vzal posléze zpět. Po provedeném dokazování zaměřeném na zjištění majetkových poměrů účastníků obvodní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o nařízení střídavé péče nezletilé (I. výrok), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé od 1. 7. 2016 částkou 4 000 Kč a od 1. 9. 2020 částkou 5 000 Kč (II. výrok) a uhradit dluh na výživném ve výši 66 000 Kč v měsíčních splátkách po 1 000 Kč (III. výrok) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal otec i matka samostatně odvolání, a protože městský soud neshledal odvolání otce důvodným a odvolání matky jen zčásti, napadeným rozsudkem potvrdil II. výrok rozsudku obvodního soudu o výživném, změnil III. výrok o dluhu na výživném, který vyčíslil částkou 107 100 Kč a rozložil ho do 4 splátek (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V odůvodnění odkázal na skutková zjištění obvodního soudu, doplnil dokazování a konstatoval, že výživné stanovené obvodním soudem obstojí, přičemž zejména zdůraznil příjmovou potencialitu otce a zohlednil odůvodněné potřeby nezletilé. Matčino odvolání bylo důvodné ohledně splátek dluhu na výživném, a proto městský soud zohlednil jak celkovou dlužnou částku, v porovnání s otcovými možnostmi a schopnostmi, tak (a to především) spotřební povahu výživného.
4. Stěžovatel při shrnutí skutkových okolností namítá, že městský soud mu uložil nesplnitelnou povinnost hradit 14 000 Kč měsíčně při čistém příjmu cca 13 000 Kč měsíčně a třetinovém podílu na péči. Neúměrným výživným a neopodstatněným nedoplatkem na výživném a hlavně s nepřiměřenou lhůtou splatnosti dluhu, soudy z nízkopříjmového povinného se zdravotním omezením učinily "kořist" pro exekutory. Za rizikový faktor označil i svůj zdravotní stav, když nepřiměřené výživné by ho fakticky přinutilo nerespektovat lékařem stanovená omezení.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel formuluje argumenty k jednotlivým porušením ústavních práv. O porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, spolu s porušením legitimního očekávání a tím prolomení "ústavní zásady právního státu", tvrdí, že soudem stanovené výživné téměř 2,5x přesahuje legitimní očekávání. Dále namítá absenci vazby mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, protože z odůvodnění není jasné, proč soud stanovil právě tuto částku a o jeho laxnosti svědčí i to, že pracuje pouze s tisícikorunami, když význam každé stokoruny u nízkopříjmového rodiče je zřejmě skutečnost, kterou nevzal soud vůbec v úvahu. Posléze stěžovatel tvrdí, že soudy nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normy, a to § 913 odst. 2 a § 914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to nezohledněním rozsahu styku s nezletilou a příjmu manžela matky. Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly ustálenou judikaturu, konkrétně stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 Cpjn 204/2012, jakož i judikaturu Ústavního soudu, o potencionálním příjmu a reálné možnosti splnit závazek.
6. Poslední námitkou stěžovatel vytýká nepřiměřenou délku řízení, kdy část o výživném trvala 6 let, což znamenalo akumulaci dluhu, přitom povinnost ho uhradit v období jednoho roku není schopen splnit, neboť celkové výživné splatné v roce následujícím po vydání rozsudku převyšuje jeho roční příjem.
7. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku obvodního soudu ve spojení s rozsudkem městského soudu stěžovatel odůvodnil jemu hrozící značnou újmou, která se promítá do zájmu nezletilé nedostatkem financí nejen na významný podíl jeho péče o nezletilou, ale i hrozící exekucí kvůli neadekvátnosti splatného dluhu na výživném.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
11. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování (viz body 9. až 27. odůvodnění rozsudku obvodního soudu, přičemž z jeho skutkových zjištění vyšel městský soud, který dokazování doplnil o nové skutečnosti, k nimž došlo po vyhlášení rozsudku obvodního soudu, viz body 12.
a násl. odůvodnění rozsudku městského soudu) a oba soudy se zabývaly podstatnými kritérii pro úpravu vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývají přesvědčivé důvody pro posouzení a vyhodnocení odůvodněných potřeb nezletilé a jejích majetkových poměrů, jakož i schopností, možností a majetkových poměrů rodičů pro určení výše výživného, čímž oba soudy dostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí. Není opodstatněná stěžovatelova námitka, že se soudy nezabývaly jeho potencionálními příjmy, nebo že pominuly příjem manžela matky (viz body 19.
a 20. odůvodnění rozsudku městského soudu).
12. Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku obvodního soudu ve všech jeho výrocích, tedy i I. výroku, kterým bylo zastaveno řízení o nařízení střídavé péče, a to na základě jeho zpětvzetí návrhu. Je evidentní, že tento výrok nemohl vést k porušení jeho žádného základního práva, přitom stěžovatel žádnou argumentaci proti tomuto výroku do ústavní stížnosti nezařadil.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky byla porušena stěžovatelova základní práva, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu