Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2023 č. j. 50 A 13/2023-31, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Městského úřadu Příbram (dále také jen "městský úřad") ze dne 5. 5. 2023 č. j. MeUPB 46981/2023/Nep byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 31. 1. 2022, kterého se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 3. 1. 2022 ve 12.37 hodin na 53. km silnice č. I/4 ve směru jízdy na Prahu řídil motorové vozidlo tov. zn. Mercedes, reg. zn. XX, přestože nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Za tento přestupek byl stěžovateli uložen správní trest pokuty ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Stěžovateli byla dále uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí městského úřadu podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 31. 7. 2023 č. j. 083556/2023/KUSK/OSŽSP/ZAV zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou a současně navrhl, aby soud přiznal jeho žalobě odkladný účinek. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 10. 2023 č. j. 50 A 13/2023-31 návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě zamítl. Krajský soud i přes v řízení prokázaný špatný zdravotní stav stěžovatele shledal, že majetkové poměry stěžovatele mu umožňují, aby si po dobu trvání zákazu řízení motorových vozidel zajistil adekvátní náhradní dopravu. Jakkoliv bude mít zákaz řízení motorových vozidel pro stěžovatele za následek snížení životního komfortu, nelze dovodit, že by šlo o natolik intenzivní zásah do životního standardu stěžovatele a možnosti obstarávat si základní potřeby, aby to odůvodnilo odklad účinků napadeného rozhodnutí. Nad rámec věci krajský soud dodal, že i kdyby stěžovatel hodnověrně osvědčil existenci skutečně relevantní újmy, jeho návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě by (s ohledem na počet evidovaných záznamů o dopravních přestupcích stěžovatele) nebylo možné vyhovět pro rozpor s důležitým veřejným zájmem na zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 2. 2019 č. j. MHMP 353671/2019/Vaš za spáchaný dopravní přestupek uložen mimo jiné zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvanácti měsíců. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, odvolání bylo rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 28. 1. 2020 č. j. 135/2020-160-SPR/6 zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutí Ministerstva dopravy napadl stěžovatel správní žalobu a požádal o přiznání odkladného účinku. Jeho žádosti bylo vyhověno a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přiznal žalobě odkladný účinek.
5. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní řízení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť dne 25. 2. 2022 řídil automobil, ačkoliv mu byl uložen výše uvedený zákaz řízení motorových vozidel. Teprve v souvislosti se zahájením trestního stíhání se dne 29. 9. 2022, když byl telefonicky kontaktován Policií České republiky, stěžovatel dozvěděl, že výkon zákazu řízení motorových vozidel byl odložen městským soudem pouze do 31. 8. 2021 (neboť v bodě 4 zmíněná správní žaloba byla rozsudkem městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021 č. j. 1 A 14/2020-120 zamítnuta). Stěžovateli bylo sděleno, že předmětné rozhodnutí městského soudu mu bylo doručeno prostřednictvím datové schránky a že stejným způsobem realizoval komunikaci se správním orgánem (stížnosti, omluvy). Stěžovatel zjistil, že uvedené úkony za něj činila bez jeho vědomí kolegyně A., která zneužila svůj přístup do jeho datové schránky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 39 T 6/2023 byl stěžovatel zproštěn obžaloby s odůvodněním, že skutek (řízení motorového vozidla dne 25. 2. 2022, ačkoliv byl stěžovateli uložen zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu uložený Magistrátem hlavního města Prahy na dobu dvanácti měsíců) není trestným činem.
6. Dne 8. 9. 2023 byl stěžovatel zastaven hlídkou Policie České republiky. Policisté stěžovateli sdělili, že má uložen zákaz řízení (nyní od Městského úřadu Příbram), o kterém však stěžovatel nevěděl. Stěžovatel si byl pouze vědom toho, že byl kontrolován dne 3. 1. 2022 v Příbrami hlídkou Policie České republiky za rychlou jízdu, nebylo mu však sděleno nic o zákazu řízení. Stěžovatel zjistil, že tuto skutečnost, stejně tak jako celý průběh předmětného správního řízení, mu opět zatajila A. Podle stěžovatele správní orgán pravděpodobně neměl vědomost o probíhajícím trestním řízení a zprošťujícím rozsudku, tuto skutečnost nejprve zamlčel policejní orgán, když věc nezákonně postoupil do správního řízení, a poté A., která bez jeho vědomí za stěžovatele jednala, resp. přebírala nezákonně zprávy v jeho datové schránce.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že projednání přestupku, vykazujícího všechny rysy pokračujícího jednání ve vztahu ke skutku, ohledně kterého byl pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, představuje zásah do jeho práv, podal proto (výše v bodě 3 uvedené) opravné prostředky a požádal o navrácení lhůty, neboť má za to, že tato započala běžet v okamžiku, kdy se o rozhodnutí o spáchání přestupku fakticky dozvěděl. Nepřiznal-li za dané situace krajský soud žalobě stěžovatele odkladný účinek, jde o šikanózní praktiku, která ho výrazně omezuje v profesním a osobním životě, stejně jako jeho rodinné příslušníky, zejména postiženého syna a invalidní matku, spolu s následkem znovu si pořizovat řidičský průkaz. Stěžovateli není srozumitelný závěr krajského soudu, že nebyla dostatečně prokázána naléhavost potřeby přepravy jeho syna a matky, když byly přiloženy jako důkazy jejich průkazy OZP a vyjádření matky nezletilého. Podle stěžovatele je více než patrné, že musí pravidelně navštěvovat lékaře, syn pak navíc školu a mimoškolní aktivity. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho žádost o odkladný účinek žaloby byla před 3,5 lety úspěšná, od té doby se zdravotní stav stěžovatele, jeho matky i syna výrazně zhoršil. Stěžovatel odkazuje na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který stanoví, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho věc bude rozhodnuta obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud v tomto zorném úhlu ve věci stěžovatele žádné pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a základní práva stěžovatele porušena nebyla.
11. Ústavní soud konstatuje, že v podstatné části ústavní stížnosti (str. 1 až 8) stěžovatel popisuje události vážící se ke skutkům, k nimž mělo dojít dne 3. 1. 2022, 25. 2. 2022 a 8. 9. 2023 s tím, že stěžovatel tvrdí, že neměl povědomí o zahájení a průběhu předmětných správních řízení. Pouze jednu stranu ústavní stížnosti pak stěžovatel věnuje argumentaci týkající se důvodů, pro které by měl být jeho správní žalobě přiznán krajským soudem odkladný účinek. Jde jednak o stěžovatelem předpokládanou délku řízení před krajským soudem a následně Nejvyšším správním soudem, dále o zdravotní stav stěžovatele, jeho matky a syna, a o skutečnost, že již v minulosti městský soud odkladný účinek žalobě stěžovatele za obdobných okolností přiznal.
12. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je usnesení o nepřiznání odkladného účinku žaloby, které je ve své podstatě dílčím rozhodnutím dočasné povahy vydané v průběhu řízení o správní žalobě. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena především na přezkumu pravomocně skončených věcí, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v soustavě soudů (srov. např. usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1285/18 ). Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 168/17 , ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2824/17 nebo ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/17 ).
13. Ve světle výše uvedených judikaturních závěrů Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad v § 73 odst. 2 s. ř. s. a krajský soud byl k jeho vydání příslušný. Rozhodnutí je rovněž náležitým způsobem odůvodněno, neboť soud se patřičně vypořádal se stěžovatelem uplatněnou argumentací a ve svém odůvodnění dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, proč v dané věci není splněna již první zákonná podmínka, že by zákaz řízení motorových vozidel pro stěžovatele představoval takovou újmu, kterou by byl odůvodněn odklad účinků napadeného rozhodnutí.
Krajský soud konstatoval, že stěžovateli uložený zákaz řízení motorových vozidel neznamená, že by stěžovatel nemohl užívat svůj osobní automobil jako spolujezdec, případně využít taxislužby, nebo si najmout řidiče (v této souvislosti se krajský soud adekvátně zabýval v bodě 10 usnesení majetkovými poměry stěžovatele). To platí i pro zajištění dopravy při péči o nezletilého invalidního syna. Z provedených důkazů nadto neplyne, že by stěžovatel pečoval o nezletilého syna sám, jak uvádí ve svém návrhu.
Tvrzení, že matka nezletilého syna je sama omezena v mobilitě, pak stěžovatel nijak neosvědčil, stejně tak jako míru a intenzitu závislosti matky stěžovatele na jeho řidičském oprávnění z pohledu jí způsobené vážné újmy.
14. Krajský soud se řádně vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se nadměrné délky řízení před správním soudem, když ústavně souladným způsobem odůvodnil, že újma musí být způsobena napadeným rozhodnutím nebo být následkem jeho vydání. Samotná délka soudního řízení o přezkumu napadeného rozhodnutí nemůže být považována za následek napadeného rozhodnutí, a tedy důvod pro přiznání odkladného účinku žalobě, může pouze nepřímo v některých situacích ovlivnit intenzitu újmy žalobce, kterou je však nejprve třeba osvědčit.
15. K uvedenému přistupuje, že odkladný účinek žalobě stěžovatele by nebyl krajským soudem přiznán ani po osvědčení existence skutečně relevantní újmy, neboť jeho přiznání by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem (§ 73 odst. 2 s. ř. s.). Takovým zájmem, jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud, je zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud vzal v úvahu, že stěžovatel má evidováno celkem 9 záznamů o dopravních přestupcích, přičemž poukázal na přestupek z roku 2017, kdy se stěžovatel odmítl podrobit vyšetření k zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, za který mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel.
Krajský soud s odkazem na svou judikaturu zdůraznil, že uvedené jednání je společensky velmi škodlivé, neboť stěžovatel neodůvodněným odmítnutím podrobit se vyšetření brání správnímu orgánu v tom, aby spáchání přestupku postavil najisto. Podle soudu by tak při pozastavení účinků napadeného rozhodnutí nebylo možné stěžovateli důvěřovat v tom, že by jako řidič svým jednáním opětovně neohrozil veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu. Také tomuto závěru, postavenému na skutečnostech, které odlišují současné projednání návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku žaloby od řízení vedeného před třemi lety, kdy byl žalobě stěžovatele odkladný účinek přiznán, nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
16. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že podmínky stanovené zákonem pro přiznání odkladného účinku žaloby nebyly v posuzované věci naplněny. Obsáhlá polemika stěžovatele, vztahující se k věci samé, která nebyla předmětem rozhodování krajského soudu, důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu