Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti O. N., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010 č. j. 3 Ads 73/2010-329, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel uplatnil u České správy sociálního zabezpečení žádost o přiznání částečného invalidního důchodu, kterou Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 17. 5. 2001 č. j. 511 123 182 zamítla s odůvodněním, že stěžovatel není částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 10%. Stěžovatelem podanou správní žalobu Krajský soud v Ostravě na základě posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě ze dne 7. 2. 2002 a po doplnění zdravotní dokumentace dne 15. 10. 2004 rozsudkem ze dne 19. 12. 2006 zamítl. K podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2008 č. j. 6 Ads 25/2007-330 napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě po doplnění zdravotní dokumentace dne 23. 9. 2009 vyžádanou zdravotní dokumentací vězeňské služby dospěl v rozsudku ze dne 2. 2. 2010 č. j. 19 Cad 224/2008-301 k závěru, že stěžovatel není ani částečně invalidní. Stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 21. 7. 2010 č. j. 3 Ads 73/2010-329 zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před krajským soudem namítal, že je částečně invalidní, neboť kombinace jeho onemocnění jej de facto vylučuje z možnosti najít si zaměstnání. Krajský soud však ve svém rozhodnutí uvedl, že k posouzení zdravotního stavu stěžovatele není příslušný a opakovaně svěřil komplexní zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele České správě. Za situace, kdy existovaly pochybnosti o správnosti zjištění stěžovatelova zdravotního stavu, o čemž svědčí opakované doplňování posudku o jeho zdravotním stavu, bylo povinností soudu, aby sám nechal vypracovat znalecký posudek. Na základě provedení tohoto důkazu pak měly soudy samy posoudit míru postižení a rozhodnout o tom, zda žalobce splňuje kritéria pro přiznání invalidního důchodu. Pokud tak soudy neučinily, odepřely stěžovateli právo na soudní ochranu, neboť podle názoru stěžovatele je to právě soud, který se má otázkou jeho zdravotního stavu komplexně zabývat, a pakliže dojde k závěru, že komplex onemocnění stěžovatele z pracovního zařazení vylučuje, či ho významně omezuje, je nutné přiznat takovémuto žadateli invalidní důchod. Nejvyšší správní soud však k posouzení jeho zdravotního stavu nepřistoupil a stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu svým nálezem zrušil.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
9. Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které není třeba dokazovat. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnily.
10. V rovině ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud stěžovatelem podanou kasační stížností podrobně zabýval. Obsáhle a podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný právě s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely důchodového zabezpečení. Vysvětlil, že rozhodnutí o nároku ve věcech důchodového zabezpečení je závislé zejména na odborném posouzení zdravotního stavu ve správním řízení lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, v přezkumném řízení soudním pak posudkovou komisí, kdy pro toto soudní řízení je specifické to, že je v něm vyžadován zákonem předepsaný důkaz, jímž je ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení nepříslušelo posuzovat věcnou správnost odborného lékařského posouzení. Zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, jež jako jediné by mohlo mít ústavněprávní relevanci v posuzované věci, zjištěno nebylo. Nejvyšším správním soudem přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a není důvod nesdílet jeho závěr, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí v dané věci.
11. Ke stěžovatelově námitce, že postup, kdy krajský soud opakovaně svěřil komplexní zhodnocení jeho zdravotního stavu posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí a neustanovil nezávislého soudního znalce, když podle názoru stěžovatele zde existovaly pochybnosti o správnosti zjištění jeho zdravotního stavu, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel námitku neustanovení znalce, jak je patrno z obsahu kasační stížnosti (č. l. 307-309), uplatňuje teprve v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud se tedy s touto námitkou nemohl vypořádat a z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud touto stěžovatelovou námitkou nemohl zabývat (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 359/96
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 95, s. 367).
12. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl - a také využil - možnosti uplatnit v řízení u příslušných obecných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Pokud jde o právo na ochranu zdraví, jehož porušení se stěžovatel rovněž dovolává, je třeba uvést, že z tohoto práva lze dovozovat toliko povinnost státu zajišťovat občanům v zákonem stanovených mezích ochranu před faktory zásadně ohrožujícími jejich zdraví a veřejnou zdravotní péči. Obecné soudy z mezí stanovených zákonem pro poskytování invalidního důchodu nevybočily.
13. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 90 Ústavy pak Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení v podstatě garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
14. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí zákona, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu