Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Finančné služby Slovakia, s. r. o., sídlem Račianska 1579/88B, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Jakubem Radilem, advokátem, sídlem Hlinky 126/48, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2023 č. j. 33 Cdo 1959/2022-301, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2021 č. j. 39 Co 325/2020-245 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. června 2020 č. j. 56 C 12/2019-164, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AXA ASSISTANCE CZ, s. r. o., sídlem Hvězdova 1689/2a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo "na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva podle čl. 26, 36, 37 a 42 Listiny základních práv a svobod".
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného dovolání stěžovatelky se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení částky 205 083,64 € s příslušenstvím, která se skládala z odměny za zprostředkování sjednaných příležitostí a ze smluvní pokuty. Obvodní soud po provedeném dokazování konstatoval, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k prokázání nároku na vznik provize a že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, a proto napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přezkoumal tento rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání přecházelo, a protože shledal, že odvolací námitky stěžovatelky nejsou opodstatněné, neboť neobsahovaly relevantní skutečnosti, kterými by se již obvodní soud pečlivě nezabýval, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které je podle ní přípustné, "jelikož míří proti rozhodnutí odvolacího soudu dle § 236 o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dle § 237 o. s. ř. Dovolání rovněž není nepřípustné podle § 238 o. s. ř." Ve III. části dovolání vytkla městskému soudu pochybení při potvrzení rozsudku obvodního soudu ve věci zamítnutí žaloby v rozsahu nároku na provizi, jakož i v rozsahu nároku na sjednanou smluvní pokutu. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud byl povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena její základní práva, a domnívá se, že dovolání bylo přípustné. Poté do ústavní stížnosti převzala text III. části dovolání.
6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že neúplně zjištěný skutkový stav věci založený zamítnutím nebo neprovedením odůvodněných důkazních návrhů, jimiž zamýšlela dokázat oprávněnost uplatněného nároku, vedl k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Proto tvrdí, že oba obecné soudy (tj. obvodní soud a městský soud) jednaly nejen v rozporu se zákonem a že svá řízení vedly tak, že nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení, ale že povahou a intenzitou vad porušily její ústavně zaručená základní práva. Dále poukazovala na skutečnost, že je zahraniční právnickou osobou a nebyla zaručena její rovnost před zákonem v souladu s čl. 42 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ani právo podnikat v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka proti němu neměla již žádný zákonný procesní prostředek ochrany svých práv (k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu viz níže).
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu (body 12. a 13.).
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek městského soudu dovoláním, z jehož obsahu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v něm vymezila přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.
s. ř."), zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
10. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že zjištění Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti, je přiléhavé, a dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti proti důvodům odmítnutí jejího dovolání žádné relevantní argumenty nepředkládá. Její námitka, že Nejvyšší soud byl povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena její základní práva, není opodstatněná, neboť i takové posouzení je možné pouze tehdy, vymezí-li dovolatel relevantní otázku hmotného nebo procesního práva.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v lednu 2022) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu