Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Humlíčka, zastoupeného JUDr. Michaelou Topolánkovou, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 873/2016-352, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zastaveno dovolací řízení o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2014 č. j. 1 Co 42/2013-302.
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2015 č. j. 24 C 49/2008-320 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, neboť stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal své majetkové poměry. Vrchní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 24. 3. 2015 č. j. 1 Co 55/2015-330 usnesení krajského soudu potvrdil s odůvodněním, že dovolateli není možno v tomto smyslu vyhovět především proto, že jeho dovolání představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (§ 138 odst. 1 o.
s. ř.). Stěžovatel proti uvedenému usnesení podal dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 2957/2015-343 dovolací řízení, týkající se rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, z uvedeného důvodu zastavil. Ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 649/16 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Soud prvního stupně následně vyzval stěžovatele k odstranění nedostatku povinného zastoupení usnesením ze dne 8. 2. 2016 č. j. 24 C 49/2008-346. Stěžovatel podáním ze dne 1. 3. 2016 - aniž by uvedl případné nové skutečnosti - opět požádal, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce. Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil, neboť dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř. Na tomto závěru nemění nic ani nově podaná žádost dovolatele, neboť tato otázka byla již soudy pravomocně posouzena.
Stěžovatel namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly jeho majetkovými poměry. Je přesvědčen, že mělo být vyhověno jeho žádosti o ustanovení advokáta, neboť podmínky pro ustanovení advokáta pro řízení o podaném dovolání splňoval. Soud prvního stupně měl podle stěžovatele učinit vhodná opatření ve smyslu ust. § 104 odst. 2 o. s. ř. a vyzvat ho k průkaznějšímu prokázání majetkových poměrů. Důsledkem nesprávného postupu soudu prvního stupně pak bylo vydání rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se domáhá přehodnocení rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení s poukazem na tvrzené procesní pochybení v řízení u soudu prvního stupně při zjišťování jeho majetkových poměrů. Stěžovatel pomíjí, že touto námitkou se zabýval Ústavní soud v souvislosti s jeho ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 649/16 , kterou shledal zjevně neopodstatněnou. V nyní napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupil k zastavení řízení, neboť stěžovatel - bez uvedení nových skutečností - opětovně požádal o ustanovení zástupce, ačkoliv o věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel žádné námitky neuvádí.
Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí o zastavení řízení odpovídá nastalé procesní situaci, přičemž soud přehledně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí z hlediska ústavnosti co vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu