Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2018 č. j. 58 Co 159/2018-568, spojené s návrhem na odklad jeho částečné vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1. Obvodního soudu pro Praha 6, 2. L. J. a 3. Úřadu městské části Praha 6, odboru sociálních věcí - oddělení péče o rodinu a děti, se sídlem Československé armády 601/23, Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu údajně porušil jeho právo na péči o děti (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo jeho i nezletilé dcery na rodinný život a jeho ochranu (čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo nezletilé dcery na prioritu ochrany jejího nejlepšího zájmu (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i právo stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Stěžovatel je otcem nezletilé dcery T. K., jejíž matkou je L. J. (dále jen "matka"). Rodiče nejsou manželé, otec je ženatý a v době rozhodování soudu měl další vyživovací povinnost ke svým dalším čtyřem nezletilým dcerám. Vzájemný vztah rodiče udržovali do května roku 2015.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 0 Nc 17007/2015- 496 rozhodl tak, že nezletilá T. se svěřuje do péče matky (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 5. 2015 částkou 6 000,- Kč měsíčně (výrok II), vyčíslil dlužné výživné na nezletilou za období od 1. 5. 2015 do 31. 1. 2018 částkou 66.000,- Kč, současně zamítl návrh otce na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů (výrok III) a upravil styk otce s nezletilou (výrok IV). Obvodní soud tak rozhodl o návrzích rodičů, v nichž se matka domáhala svěření nezletilé do své péče, a otec navrhoval péči střídavou. V průběhu soudního řízení byl předběžným opatřením upraven styk nezletilé T. s otcem na každý čtvrtek odpoledne a na neděli v sudém týdnu. Ohledně majetkových a výdělkových možností obvodní soud mimo jiné konstatoval, že oba rodiče jsou lékaři - psychiatři, matka pracuje na zkrácený pracovní úvazek.
O odvolání matky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. května 2018 č. j. 58 Co 159/2018-568 tak, že změnil výrok rozsudku obvodního soudu o výši výživného - zvýšil výživné na částku 9 000,- Kč měsíčně (výrok I), změnil výši dluhu na částku 111.000,- Kč a nově upravil i styk otce s nezletilou (výrok III). Odvolací soud po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání matky, týkající se výše výživného, je důvodné, neboť na straně otce byly zjištěny další příjmy za předmětné období, které otec v řízení před soudem prvního stupně neuváděl, resp. je neuvedl podrobněji a bylo rovněž prokázáno vlastnictví dalších nemovitostí, dříve otcem neuvedených.
Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pro něj překvapivé, neboť odvolací soud stěžovatele neupozornil, že hodlá úpravu styku změnit v neprospěch stěžovatele a neumožnil mu tak prý vhodným způsobem argumentovat.
Jako nepřezkoumatelný shledává stěžovatel rozsudek odvolacího soudu i v otázce nově stanoveného (navýšeného) výživného. Odvolací soud prý nesprávně vycházel při svých výpočtech z tzv. superhrubé mzdy, tedy do základu daně započetl i odvedené pojistné za zdravotní pojištění a sociální zabezpečení (odvedené jak za stěžovatele, tak i za jeho zaměstnavatele), což vedlo k nesprávným závěrům o jeho průměrné mzdě za zvažované období. Pokud by stanovené výživné mělo být podkladem i pro výživné na jeho další nezletilé děti, byla by jeho vyživovací povinnost ve zcela nepřiměřeném rozsahu cca 45 000,- Kč měsíčně, což navíc neodpovídá jak věkové diferenciaci mezi jeho jednotlivými dětmi, tak i struktuře a kolísání výše jeho příjmů.
Závěrem stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí "ve výroku I a II, a to pokud jde o výrok I pouze co do částky 3 000,- Kč měsíčně"; pokud jde o výrok II, pak stěžovatel žádá o odklad výroku tohoto výroku "v celém jeho rozsahu". Žádost stěžovatel opírá o údajně hrozící újmu hrozící jeho dalším nezletilým dětem, které by prý v případě hrazení výživného stanoveného odvolacím soudem měly nižší životní úroveň, než nezletilá T.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud navíc pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do střídavé péče rodičů, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.
Soudy musí na základě provedeného dokazování pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče, zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Posouzení těchto otázek patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
V posuzované věci byly ústavně relevantní požadavky, kladené na průběh a výsledky soudního řízení, dodrženy. Závěry, o něž opřel odvolací soud své měnící výroky, jsou odpovídajícím způsobem odůvodněné a logicky též vysvětlují, na základě jakých důkazů k těmto závěrům odvolací soud dospěl.
Pokud stěžovatel namítá i údajné porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívající v nepředvídatelnosti a překvapivosti rozsudku odvolacího soudu, je nutno poukázat na ustanovení § 28 odst. 1, odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění změn a doplňků, které odvolacímu soudu umožňuje přihlédnout k novým skutečnostem nebo důkazům, i když nebyly uplatněny účastníky řízení, resp. nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně.
Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by o případné změně rozsudku obvodního soudu (v odvoláními napadených výrocích) nevěděl a nemohl se k těmto výrokům rozhodnutí obvodního soudu vyjádřit. Z odvolání matky nezletilé se jednoznačně podává, že její odvolání směřovala právě do výroků rozsudku obvodního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o výši výživného na nezletilou a do výroků o úpravě styku stěžovatele s nezletilou. K těmto otázkám také odvolací soud doplňoval dokazování a právě na základě takto nově zjištěných skutečností změnil i výše uvedené výroky obvodního soudu.
Důvodná není ani stěžovatelova námitka o údajně nesprávně zjištěných výdělkových a majetkových poměrech stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že soudy při rozhodování o rozsahu vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti jsou povinny brát v úvahu nejen odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§ 913 odst. 1 občanského zákoníku); přihlédnout musí i k životní úrovni obou rodičů, která má být s životní úrovní dítěte zásadně shodná (§ 915 odst. 1 občanského zákoníku). Všechna tato hlediska jsou v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zohledněna.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k porušení stěžovatelem označených ústavně zaručených práv a ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a rozhodl o ní v čase co možná nejkratším, nebyl důvod zabývat se návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v jím označeném rozsahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu