Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníka řízení soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou, ve věci navrhovatele B. J., právně zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, Římská 36, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 8. 2001, č.j. 3 C 46/2001-24, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Vedlejší účastník se žalobou podanou dne 10. 8. 2000 u Okresního soudu Praha - východ domáhal po stěžovateli zaplacení částky 51.380,- Kč s přísl. Ve věci rozhodl Okresní soud Praha - východ nejprve platebním rozkazem, č.j. Ro 524/2000-6, který se však nepodařilo stěžovateli doručit. Vzhledem k tomu, že v rámci zjišťování pobytu v prosinci 2000 bylo Okresnímu soudu Praha - východ ze strany Obecního úřadu Přezletice sděleno, že se stěžovatel na adrese Přezletice, dlouhodobě nezdržuje a jiný pobyt Okresní soud Praha - východ nezjistil, ustanovil usnesením, č.j.
3 C 46/2001-13, ze dne 2. 4. 2001 stěžovateli opatrovníka, L. J., soudní tajemnici Okresního soudu Praha - východ. Ustanovený opatrovník se ve věci nevyjádřil. Následně rozsudkem Okresního soudu Praha - východ, č.j. 3 C 46/2001-24, ze dne 21. 8. 2001 bylo stěžovateli uloženo uhradit vedlejšímu účastníkovi výše uvedenou finanční částku. Proti rozsudku nepodal opatrovník odvolání a ze soudního spisu se podává, že se ani neúčastnil ústního jednání ve věci konaného dne 21. 8. 2001. Rozhodnutí nebylo stěžovateli nikdy doručováno a nebylo ani pátráno po jeho pobytu.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným postupem došlo k zásahu do jeho základních lidských práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
V předmětném případě došlo k podání odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto, je tedy zřejmé, že nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky a návrh je tak třeba považovat za nepřípustný. Pokud by Ústavní soud za současné procesní situace přistoupil k věcnému přezkoumání případu, zasáhl by tak do pravomoci příslušného orgánu státní moci, tj. odvolacího soudu. Věcně a místně příslušný odvolací soud se teprve bude muset vznesenými námitkami stěžovatele zabývat a v odůvodnění náležitě vypořádat. V případě, že by se stěžovatel neztotožnil se závěry vyplývajícími z takového rozhodnutí odvolacího soudu, bude na jeho zvážení, jaké právní kroky ve své věci podnikne. S ohledem na probíhající odvolací řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že by bylo rovněž předčasné vyhovět návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2008
Michaela Židlická soudce zpravodaj