Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti straxovka.cz, s. r. o., sídlem Václavské náměstí 834/17, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Ing. Annou Francovou, advokátkou, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 7 As 32/2024-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2024 č. j. 3 A 108/2023-100, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České národní banky, sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejší účastnice, který spočíval v jejím postupu požadujícím po stěžovatelce, aby ze svých internetových stránek odstranila text v ruském jazyce, jehož překlad do češtiny zní: "Úhrada ve splátkách je možná díky poskytnutí bezúročné půjčky. Dokumentace k bezúročné půjčce, prověřená Českou národní bankou, je k dispozici komukoli na vyžádání v kanceláři naší společnosti." Uvedený požadavek vedlejší účastnice sdělila stěžovatelce několika písemnými výzvami, v nichž popsala, proč považuje tento text za klamavý, resp. nepravdivý, a proč požaduje jeho odstranění z webových stránek. Městský soud při posuzování žaloby vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž lze zásahové žalobě vyhovět, byla-li žalobkyně přímo (1. podmínka) zkrácena na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti ní nebo v jeho důsledku bylo proti ní přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž uvedené znaky je třeba splnit kumulativně. Městský soud shledal, že všechny znaky zásahu naplněny nebyly, proto napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Podle městského soudu bylo smyslem výzev upozornit stěžovatelku na porušování právních předpisů a přimět ji k dobrovolnému odstranění klamavé a nepravdivé informace z webových stránek. Šlo pouze o informativní úkony, které ji nijak nezkrátily na jejích právech, jelikož tyto výzvy nejsou přímo vynutitelné.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž nesouhlasila s tím, že výzvy nelze považovat za nezákonný zásah. Výzvy podle ní vykazovaly znaky nezákonného zásahu, jelikož jde o požadavky, jejichž nesplnění může být vedlejší účastnicí sankcionováno. Dále podle stěžovatelky městský soud nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího správního soudu a nesprávně zaměnil pojmy "vynucení", resp. "omezení práv". Postupem vedlejší účastnice tak došlo k zásahu do práva na svobodu podnikání. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se se závěrem městského soudu, že výzvy vedlejší účastnice nesplňují všechny znaky nezákonného zásahu ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " s. ř. s."), přitom z obsahu spisu vyplývá, že vedlejší účastnice dokumentaci k bezúročným půjčkám poskytovaným stěžovatelkou nikdy nezkontrolovala, resp. neověřila. To, že vedlejší účastnice vykonávala u stěžovatelky dohledové šetření, ještě neznamená, že by stěžovatelčino podnikání poskytováním bezúročných půjček aprobovala. Informace umístěná na internetových stránkách stěžovatelky je proto zavádějící, klamavá, resp. nepravdivá. Proti těmto závěrům stěžovatelka v žalobě, resp. podané kasační stížnosti, nijak konkrétně nebrojila. Souhlasně s městským soudem Nejvyšší správní soud uvedl s odkazem na svou četnou judikaturu, že smyslem výzev bylo toliko upozornit stěžovatelku na porušování právních předpisů a přimět ji k dobrovolnému odstranění klamavé, resp. nepravdivé informace z internetových stránek bez přímého dopadu do jejích veřejných subjektivních práv. Tento zásah stěžovatelce nijak nebránil v podnikání, resp. je ani fakticky neomezil. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tomu, že by městský soud nepřípustně zaměňoval pojmy "vynucení", resp. "omezení práv". Tyto pojmy použil městský soud v bodech, ve kterých pouze rekapituluje dosavadní průběh řízení, resp. vyjádření stran, a nestaví na nich jádro své argumentace. Nadto také uvedl, že stěžovatelka v kasační stížnosti netvrdí, jaký dopad měla záměna pojmů na výsledek řízení před městským soudem.
4. Stěžovatelka namítá, že hodnocení důkazů provedené obecnými soudy vedlo k extrémní deformaci informace obsažené v provedených důkazech, k nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutkovými a právními závěry, a není proto ústavně konformní. Obecné soudy opominuly fakt, že neformální výzvu vedlejší účastnice lze vynutit, a to uložením opatření k nápravě podle § 44a zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, a to v návaznosti na dohled vykonávaný vedlejší účastnicí. Stěžovatelka je tak v situaci, kdy jí vedlejší účastnice neformálně vyzývá k odstranění údajného pochybení, a pokud těmto neformálním, podle přesvědčení stěžovatelky nezákonným, výzvám stěžovatelka nevyhoví, může jí vedlejší účastnice uložit opatření k nápravě, ve kterém bude po stěžovatelce požadováno totéž co v neformální výzvě, s tím, že neprovedení uloženého opatření k nápravě je samo o sobě přestupkem. To pokládá stěžovatelka za naplnění podmínek přímého dotčení jejích subjektivních práv, a tedy prvních dvou podmínek nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.
5. Vedlejší účastnice sice uvedla, že nesdělila stěžovatelce, že by potvrdila či ověřila dokumentaci používanou v souvislosti s poskytováním bezúročné půjčky na úhradu pojistného, to ale stěžovatelka netvrdila a netvrdí - podstatné z hlediska pravdivosti reklamního textu je, že dokumentace byla předmětem dohledové činnosti, a že vedlejší účastnice neinformovala stěžovatelku o nedostatcích v předložené dokumentaci nebo v její činnosti týkající se poskytování bezúročných úvěrů. Proto stěžovatelka brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, že "Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá i to, proč nelze předmětný text, umístěný na stránkách stěžovatelky, jenž má být odstraněn, považovat za pravdivý. Žalovaná obsah dokumentace k bezúročným půjčkám poskytovaným stěžovatelkou nikdy nezkontrolovala, resp. neověřila. To, že žalovaná vykonávala' u stěžovatelky dohledové šetření (na základě podnětu VZP) ještě neznamená, že by z její strany bylo stěžovatelčino podnikání stran bezúročných půjček aprobováno. Informace umístěná na internetových stránkách stěžovatelky je proto zavádějící, klamavá, resp. nepravdivá.", neboť z obsahu spisu nelze dovodit Nejvyšším správním soudem uvedené skutkové a právní závěry o pravdivosti či nepravdivosti reklamního textu stěžovatelky. Městský soud se pravdivostí reklamního textu nezabýval, ani neprováděl dokazování, a uvedl, že dokazování nezákonnosti výzev ČNB není relevantní. Městský soud se spokojil se závěrem, že nejsou naplněny první dvě podmínky poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem a další tři podmínky již nezkoumal.
6. Stěžovatelka se ohrazuje také proti navazujícímu tvrzení Nejvyššího správního soudu, že "Proti uvedeným závěrům přitom stěžovatelka v rámci žaloby, resp. podané kasační stížnosti nijak konkrétně nebrojí. Nepředkládá vlastní argumentaci, kterou by rozporovala zcela konkrétní závěry žalované, resp. městského soudu. Jak již přitom bylo výše uvedeno, řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční...". Stěžovatelka má za to, že předložila v kasační stížnosti ucelenou argumentaci, ve které napadá nesprávné posouzení otázky, zda z výzev vedlejší účastnice hrozí stěžovatelce bezprostřední reálná újma.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Nejvyšší správní soud je naproti tomu orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, jak ostatně předvídá mechanismus popsaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci je přirozeně povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
10. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti vyplývá, že je pouhým pokračováním v polemice se skutkovými hodnoceními a zejména s právními závěry správních soudů, kterou vedla již v řízení před nimi. Oba soudy se s jejími argumenty vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a proto Ústavní soud shledává tyto závěry ústavně souladnými.
11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelka tvrdí (bod 1. výše), není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádně vedené soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatelka měla možnost správním soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčila (v této souvislosti je případné odkázat na bod 9. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu obsahující objasnění povahy předložených výzev), porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ze stejných důvodů nemohlo dojít ani k tvrzenému zásahu do základního práva zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu