Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. P. a L. L., zastoupených JUDr. Liborem Salajem, advokátem se sídlem Prostějov, Žižkovo nám. 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2006, č.j. 18 Co 42/2006-24, a proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 11. 2005, č.j. 6 C 285/2005-14, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívají se, že jimi bylo porušeno jejich základní právo v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení, v němž stěžovatelka D. P. vystupovala jako žalobkyně a stěžovatel L. L. jako vedlejší účastník. Žaloba směřovala proti rozhodnutí správních orgánů o dávce sociální péče. Nalézací soud řízení zastavil s odkazem na nedostatek podmínek, za nichž může soud rozhodovat ve věci samé. Zároveň stěžovatelku poučil, že za této situace může podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatňují prakticky tytéž námitky, které uplatnili již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o zastavení řízení. Argumentují především ustanovením § 56c zák.č. 114/1988 Sb., z jehož znění v kombinaci s ust. § 7 odst. 2 o.s.ř. dovozují, že měl ve věci rozhodovat Okresní soud v Prostějově. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s touto námitkou stěžovatelů vypořádal a za použití odkazů na jednotlivá zákonná ustanovení vysvětlil, že okresní soud nebyl příslušný k projednání věci. Z tohoto hlediska nemá Ústavní soud, co by k věci dodal, neboť právní rozbor učiněný odvolacím soudem je zcela vyčerpávající.
Dále stěžovatelé zmiňují zákon č. 110/2006 Sb., který shledávají diskriminačním a navrhují, "aby Ústavní soud posoudil co do ústavnosti zák.č. 110/2006 o životním a existenčním minimu". Vzhledem k tomu, že podle § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení pouze takového zákona, jiného právního předpisu nebo jejich ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, Ústavní soud ani stěžovatele nevyzýval k upřesnění petitu, neboť je zřejmé, že o případném zrušení citovaného zákona nemohl v souvislosti s touto ústavní stížností vůbec rozhodovat.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2006
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu