Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TIMA, spol. s r. o. - obchodně výrobní služby, sídlem Vančurova 477/9, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. srpna 2022 č. j. 8 Afs 358/2019-86, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2019 č. j. 57 Af 8/2019-57, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 11. ledna 2019 č. j. 1133/19/5300-22441-711776 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 960644/17/2401-50523-400709 a č. j. 960776/17/2401-50523-400709, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Karlovarský kraj (dále také jen "správce daně") doměřil napadenými rozhodnutími (dodatečnými platebními výměry) stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců ledna a května 2013, u obou ve výši 252 000 Kč a současně jí uložil penále ve výši 50 400 Kč. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo a obě rozhodnutí správce daně potvrdilo. Oba orgány Finanční správy České republiky dospěly k závěru, že zdanitelná plnění přijatá stěžovatelkou od obchodní společnosti KV Production Servis, s. r. o. za obstarání reklamy vložené do televizních pořadů "Cestou necestou s Miroslavem Donutilem" (vysílané dne 26. 1. 2013) a "Vyprávěj" (vysílané dne 17. 5. 2013), byla spojena s podvodem, o kterém stěžovatelka věděla nebo měla a mohla vědět, přičemž neučinila odpovídající preventivní opatření.
3. Stěžovatelčinu správní žalobu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Dospěl k závěru, že u specifikovaných obchodních společností, které byly součástí řetězce, v němž byla zajišťována výše uvedená plnění, byla prokázána chybějící daň, tyto společnosti se nenacházejí ve svém sídle, nikdy nezveřejnily své účetní závěrky v obchodním rejstříku a byly personálně propojeny prostřednictvím jedné osoby; cena plnění byla navíc nepřiměřeně vysoká. Stěžovatelka zcela rezignovala na zjištění dodavatelských a finančních podmínek existujících v reálném čase na českém trhu s reklamními službami, neprováděla žádná cenová srovnání a nehledala alternativní dodavatele. Přes nesplnění sjednaného rozsahu plnění stěžovatelka toto s dodavatelem neřešila a předem ani neanalyzovala účelnost vynaložených nákladů z hlediska přínosů do své ekonomické činnosti. Na nedbalost stěžovatelky poukazovalo i to, že obchodní společnost KV Production Servis, s. r. o., nijak neprověřila a tudíž nezjistila, že tato společnost nezakládá účetní závěrky do obchodního rejstříku. Z těchto důvodů krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka o zjištěném daňovém podvodu alespoň měla a mohla vědět.
4. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl. V napadeném rozsudku se věnoval jak existenci daňového podvodu, tak tomu, zda o jeho spáchání stěžovatelka věděla, či přinejmenším vědět mohla nebo měla. K prve uvedenému Nejvyšší správní soud konstatoval, že nebylo pochyb o chybějící platbě daně ani o dalších skutečnostech vedoucích k závěru, že k daňovému podvodu skutečně došlo. Odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něhož vyplývalo, že šlo zejména o nekontaktnost dodavatele, virtuální sídla jednotlivých článků řetězce, personální propojení dodavatele a subdodavatelů a nepřiměřenou cenu plnění, což vše ve svém souhrnu svědčilo o existenci podvodu na dani z přidané hodnoty.
Šlo-li o vědomost stěžovatelky o spáchaném podvodu, soud rekapituloval závěry krajského soudu, na jejichž základě postupně vysvětlil, proč jednotlivé stěžovatelčiny námitky nemohly obstát. Zjištění daňových orgánů, stejně jako krajského soudu, byla dostatečná k přijetí závěru o tom, že stěžovatelka o předmětném podvodu věděla, či mohla nebo měla vědět.
5. Stěžovatelka úvodem v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že závěr správních orgánů o spáchání daňového podvodu je přinejmenším sporný; i přes nejednoznačnost jejich zjištění se správní soudy přiklonily k jejich verzi, ačkoliv se po provedeném dokazování jevilo stejně pravděpodobným, že k daňovému podvodu nedošlo a že předmětné obchodní společnosti splnily své daňové povinnosti. V řízení učiněný závěr o zapojení stěžovatelky do daňového podvodu nebyl opřen o dostatečné dokazování. Stěžovatelka provedla analýzu dopadů televizní reklamy v rozhodných obdobích, přičemž z ní jasně plynulo, že reklama měla příznivý vliv na její příjmy. Nesprávné jsou též závěry krajského soudu o nestandardnosti chování dotčených obchodních společností a nepřiměřeně vysoké ceně televizní reklamy. V řízení nebylo respektováno rozložení důkazního břemene mezi stěžovatelku a správce daně, který na ni nepřípustně přenesl povinnost provádět vyšetřovací úkony a prokazovat skutečnosti, za jejichž prokázání je odpovědný on sám. Stěžovatelce byl správními orgány a následně správními soudy nezákonně odepřen nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a byla jí uložena peněžitá sankce, ačkoliv v řízení nebylo zjištěno nic, na základě čehož by bylo možno dospět k závěru, že se účastnila daňového podvodu, či že o jeho spáchání věděla nebo měla vědět.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není přezkoumávat věc z hlediska běžných zákonů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, je Nejvyšší správní soud. Při výkonu této pravomoci je i on povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01
(N 156/28 SbNU 401)].
8. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud povolán k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, bylo-li jeho použití v daném konkrétním případě učiněné Nejvyšším správním soudem důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ho bylo možno kvalifikovat jako použití práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95) nebo ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159)]. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
9. Předně nutno konstatovat, že ústavní stížnost nepřináší vůči napadeným rozhodnutím žádné nové argumenty. Stěžovatelka se soustřeďuje na tvrzená pochybení správních orgánů, případně krajského soudu, čímž pouze opakuje námitky předestřené v kasační stížnosti, s nimiž se Nejvyšší správní soud bezezbytku vypořádal.
10. Byť se stěžovatelka na několika místech své argumentace výslovně vymezuje i vůči postupu Nejvyššího správního soudu, činí tak způsobem, který nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. I tato její část je totiž fakticky pouze pokračující polemikou se závěry správních orgánů, resp. krajského soudu, které Nejvyšší správní soud potvrdil. Konkrétní argumenty tohoto soudu však stěžovatelka ve svých námitkách nijak nezohledňuje.
11. Pouze pro úplnost lze rozvést, že k (ne)prokázání existence daňového podvodu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v bodech 30 až 35 odůvodnění rozsudku. Účasti stěžovatelky na tomto podvodu, resp. jejímu (možnému) povědomí o jeho spáchání je pak věnována zbývající část odůvodnění rozsudku (body 36 až 57). Nejvyšší správní soud v ní stěžovatelce vysvětlil, že krajský soud jí (v rozporu s jejím přesvědčením) nekladl k tíži, že neměla povědomí o všech článcích řetězce a o zjištěných nestandardnostech v jeho rámci (bod 42), a podrobně též rozvedl, proč stěžovatelkou předložené důkazní prostředky neměly potřebnou výpovědní hodnotu pro analyzování očekávaného dopadu televizní reklamy na její podnikatelskou činnost (zejména body 46 až 48).
Stejně tak se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal i s námitkami týkajícími se stěžovatelkou tvrzeného přenesení důkazního břemene (body 55 a 56) či nesprávně určené obvyklé ceny plnění při úvaze o její (ne)přiměřenosti (body 49 až 53). Jelikož - jak již uvedeno - stěžovatelka na konkrétní důvody, na nichž spočívá rozsudek Nejvyššího správního soudu, patřičně nereaguje a relevantním způsobem je nerozporuje, považuje Ústavní soud za dostačující ji na rekapitulované části odůvodnění tohoto rozsudku odkázat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu