Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hříbka, zastoupeného Mgr. Markem Davidem, advokátem, sídlem Lešetín IV 777, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 242/2023-43 ze dne 22. srpna 2024, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 75/2023-34 ze dne 26. září 2023 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje č. j. JMK 87266/2023 ze dne 9. června 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatel je vlastníkem pozemku v katastrálním území Pasohlávky. U Městského úřadu Pohořelice ("stavební úřad") podal žádost o vydání rozhodnutí o rozdělení tohoto pozemku na 15 samostatných pozemků. Stavební úřad žádost opakovaně zamítl, přičemž Krajský úřad Jihomoravského kraje ("krajský úřad") tato rozhodnutí rušil pro nepřezkoumatelnost a věc vracel stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Dne 7. srpna 2019 vydal stavební úřad rozhodnutí č. j. MUPO-5647/2016/SU/PR, jímž žádost znovu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil nesplněním podmínky dopravního napojení všech nových pozemků na veřejnou komunikaci podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.
Stavební úřad se neztotožnil s argumentací stěžovatele, že napojení je zajištěno veřejnou účelovou komunikací. Toto rozhodnutí krajský úřad rozhodnutím č. j. JMK 163917/2019 ze dne 20. listopadu 2019 již potvrdil a proti němu směřující odvolání stěžovatele zamítl. Rozhodnutí ale pak bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ("krajský soud") č. j. 31 A 23/2020-100 ze dne 22. června 2021, v němž krajský soud zdůraznil, že cesta se stává účelovou komunikací ex lege kumulativním naplněním čtyř podmínek.
Existenci účelové komunikace proto mohl posoudit v rámci řízení o dělení pozemků i sám stavební úřad.
3. Krajský úřad následně rozhodnutím č. j. JMK 135578/2021 ze dne 16. září 2021 rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. srpna 2019 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zdůraznil, že v průběhu soudního řízení obdržel od Městského úřadu Pohořelice, jako silničního správního úřadu, osvědčení o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku stěžovatele. Existence účelové komunikace je tak sporná, a bylo proto nezbytné, aby ve věci její (ne)existence rozhodl silniční správní úřad podle § 142 odst. 1 správního řádu.
Nicméně stavební úřad se v dalším řízení tímto pokynem neřídil, sám posoudil naplnění jednotlivých znaků účelové komunikace a dospěl k závěru, že existuje. Vydal proto dne 9. prosince 2022 územní rozhodnutí č. j. MUPO-56348/2022/SU/SOP ("územní rozhodnutí"), jímž stěžovatelově žádosti vyhověl a pozemek rozdělil. K odvolání obce Pasohlávky krajský úřad napadeným rozhodnutím, územní rozhodnutí stavebního úřadu zrušil podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň stavebnímu úřadu vytkl, že nepostupoval podle jeho pokynu, a stěžovatele vyzval podle § 57 odst. 1 písm. b) správního řádu k podání žádosti o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu.
4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal stěžovatel žalobu. Napadeným usnesením krajský soud žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud vyšel z toho, že žaloba proti rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc se mu vrací k dalšímu řízení, je nepřípustná. Stěžovatelovu věc přitom nebylo možno podřadit pod žádnou z výjimek, s nimiž počítá judikatura správních soudů.
5. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost a rozhodl o nákladech řízení. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud odmítl stěžovatelovu žalobu v souladu se zákonem a rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že podle existující judikatury byla jeho žaloba nepřípustná, avšak má za to, že jeho situace je mimořádná a vyžadovala, aby bylo mimořádně připuštěno projednání žaloby. Krajský soud v předchozím rozsudku zavázal správní orgány svým právním názorem, že existenci účelové komunikace může posoudit stavební úřad a deklaratorní rozhodnutí není třeba. Tímto právním názorem se stavební úřad řídil a stěžovateli vyhověl. Krajský úřad však tento právní názor ignoroval a zrušil rozhodnutí stavebního úřadu a tím uvrhl stěžovatele do bludného kruhu. Řízení trvá již osm let, ač jde o jednoduchou záležitost.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu je včasná a přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Rozhodnutí krajského úřadu nemůže být předmětem (kvazi)meritorního posouzení v řízení o ústavní stížnosti. Krajský soud stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu odmítl jako nepřípustnou. Pokud by se tak stalo po právu, znamenalo by to, že nešlo o opravný prostředek, který by měl stěžovatel k dispozici, a lhůtu pro podání ústavní stížnosti by tak bylo třeba posuzovat již od doručení rozhodnutí krajského úřadu. Naproti tomu, pokud by se ukázalo, že stěžovatelova žaloba byla přípustná, a krajský soud jejím odmítnutím porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, mělo by to za následek odmítnutí ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu pro nepřípustnost (předčasnost), neboť by se nejprve musel krajský soud (poprvé) zabývat stěžovatelovými námitkami proti rozhodnutí krajského úřadu.
I kdyby stěžovatel lhůtu dodržel, šlo by o nepřípustný návrh (ledaže by byly splněny podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť rozhodnutí krajského úřadu není konečným rozhodnutím ve věci (to znamená, že stěžovatel má možnost se úvaze, na které krajský soud založil své rozhodnutí, bránit v dalším řízení).
9. Správní soudnictví není pokračováním správního řízení. Jinými slovy, správní soud se neliší od správního orgánu jen funkční příslušností jako například soud prvního stupně od soudu odvolacího v civilním soudním řízení. Správní orgány jsou orgány moci výkonné, kdežto soudy orgány moci soudní. Rozlišení, kdo má v daném okamžiku rozhodovat, je tak primárně otázkou horizontální dělby moci, jak upozornil i krajský soud (bod 8 napadeného usnesení).
10. Prostor pro soudní kontrolu nastává až po pravomocném ukončení správního řízení. Napadené rozhodnutí krajského úřadu je sice pravomocné v tom smyslu, že již proti němu nejsou k dispozici žádné opravné prostředky ve správním řízení, avšak řízení před správními orgány se jím nekončí, neboť krajský úřad zrušil rozhodnutí stavebního úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Existující judikatura správních soudů pracuje se dvěma výjimkami. Jedna vychází ze specifického charakteru řízení podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v němž může soud de facto nahradit rozhodnutí správního orgánu tím, že přikáže poskytnutí požadovaných informací. Druhá výjimka se týká situace procesního ping-pongu, kdy odvolací správní orgán opakovaně ruší rozhodnutí prvostupňového orgánu z téhož důvodu. Stěžovatelova věc není srovnatelná s těmito situacemi.
12. Sama skutečnost, že řízení trvá dlouho, může mít vliv na stěžovatelův nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Není však důvodem k tomu, aby řízení ve věci samé dopadlo jinak či aby byla založena přípustnost správní žaloby.
13. Skutečnost, že ve věci již jednou rozhodoval krajský soud a zrušil rozhodnutí krajského úřadu, rovněž není mimořádnou okolností, jež by umožňovala podání žaloby proti rušícímu rozhodnutí krajského úřadu.
14. Od rozsudku krajského soudu se změnily okolnosti, neboť nově existuje deklaratorní rozhodnutí, podle něhož na pozemku stěžovatele není účelová komunikace. Podle rozsudku krajského soudu sice nebylo třeba, aby o otázce, jež má pro stavební úřad charakter otázky předběžné, bylo rozhodováno samostatně jiným orgánem, nicméně pokud již takové rozhodnutí existuje, je třeba se s ním a s jeho obsahem vypořádat v rozhodnutí stavebního úřadu. Zrušil-li krajský úřad rozhodnutí stavebního úřadu, aby mu k tomu poskytl prostor, nelze takové rozhodnutí považovat za svévoli, jež by vyžadovala připuštění správní žaloby bezprostředně proti rušícímu rozhodnutí krajského úřadu.
15. Krajský soud proto neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu tím, že stěžovatelovu žalobu odmítl jako nepřípustnou. Obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu z ústavního hlediska obstojí.
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení krajského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To má za následek, že ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského úřadu musí být odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu