Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. A. D., zastoupeného zákonným zástupcem O. D., právně zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 68/105, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2024 č. j. 30 Cdo 2055/2024-184, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2024 č. j. 30 Co 379/2023-164 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. října 2023 č. j. 27 C 113/2022-112, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, která podle něj porušila velkou řadu práv zaručených Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvou o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se nezletilý stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 1 120 608 Kč. Podle stěžovatele šlo o následky způsobené nezákonnými rozhodnutími o povolení odkladu povinné školní docházky, která Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 10. 8. 2021 č. j. 6 As 153/2020-40. K podání žaloby o náhradu škody za nezletilého stěžovatele udělil na návrh otce souhlas opatrovnický soud (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023 č. j. 15 Co 77/2023-833 založené na č. l. 91 soudního spisu).
3. Obvodní soud žalobu o náhradu škody zamítl a stěžovateli žádné finanční odškodnění nepřiznal. Stěžovatel totiž neprokázal vznik majetkové škody. Úvahy o ušlém zisku v důsledku zkrácení ekonomické aktivity či nižšího příjmu ze starobního důchodu byly pouze hypotetické. Nelze předjímat, jaká bude životní realita stěžovatele. Mezi tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími tak chyběla příčinná souvislost. Podle obvodního soudu se dále neprokázal ani vznik nemajetkové újmy, kterou stěžovatel spatřoval v narušení vrstevnických vazeb či v tom, že byl stigmatizován nedostatečností. Z převážné části lékařských a odborných zpráv vyšlo najevo, že odklad byl v zájmu stěžovatele. Podle obvodního soudu by byl stěžovatel ve skutečnosti stigmatizován v opačném případě, pokud by nastoupil k základnímu vzdělávání v době, kdy na to nebyl dostatečně připraven. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil. Jelikož stěžovateli žádná škoda nevznikla (ušlý zisk se neprokázal), nebylo možné ani analogicky aplikovat § 2958 občanského zákoníku o odškodnění za ztížení společenského uplatnění, jak se stěžovatel domáhal v odvolání.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. V části směřující proti výrokům odvolacího soudu, týkajícím se nákladů řízení dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ve zbylé části dovolání odmítl pro vady, neboť v něm stěžovatel řádně nevymezil přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud zdůraznil, že vymezení přípustnosti dovolání je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. V posuzované věci stěžovatel pouze parafrázoval část ustanovení § 237 občanského soudního řádu, u jednotlivých dovolacích důvodů však nespecifikoval, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný. Stěžovatel přípustnost dovolání tvrdil mj. v tom, že rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázek hmotného práva, které má dovolací soud posoudit jinak. V takovém případě však musí být z dovolání zřejmé, od kterého řešení otázky hmotného či procesního práva se má Nejvyšší soud cestou velkého senátu odchýlit. Stěžovatel však žádná konkrétní rozhodnutí neuvedl. Namítaná vada spočívající v neprovedení navrhovaného důkazu pak přípustnost dovolání založit nemohla s ohledem na § 242 odst. 3 občanského soudního řádu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odmítnutí dovolání pro vady bylo nepřípustným formalismem. Nejvyšší soud ve skutečnosti přehlédl přesně specifikované otázky, které ještě nebyly řešeny. V textu dovolání je ve vztahu k majetkové škodě zcela jednoznačně položena právní otázka, zda při určování výše odškodnění v posuzované věci bylo možné analogicky aplikovat pravidla, která se uplatňují při kvantifikaci ztížení společenského uplatnění. V případě nemajetkové újmy pak stěžovatel vymezil otázku, že soud projednávající odškodnění není oprávněn přezkoumávat a hodnotit, zda nezákonná rozhodnutí byla v nejlepším zájmu poškozeného. Dále dovolacímu soudu předestřel otázku týkající se přípustnosti výpovědi navrhovaného svědka. Vymezení konkrétních důvodů s návodnými otázkami bylo nadto zcela nepochybně uvedeno v části V dovolání, v němž stěžovatel shrnul styčné body své argumentace. Stěžovatel vymezil přípustnost jako otázku, která dosud nebyla vyřešena. Nelze klást k tíži stěžovateli, navíc nezletilému, že právní otázky vyplynuly až z popisu případu a nebyly zmíněny v těsné blízkosti vymezení přípustnosti dovolání. Zákon ani judikatura v žádném případě neupravuje, v jaké části dovolání má být řešená otázka uvedena a jak má být formulována. Formalistické odmítnutí dovolání pro nenalezení předkládané otázky nemůže převážit nad zájmem dítěte na meritorní projednání.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti. Nejvyšší soud totiž odmítl dovolání proto, že stěžovatel řádně nevymezil, v čem vidí přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tedy neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo pro vady ani věcně projednatelné (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudkům obvodního a městského soudu tak stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v této části nepřípustná [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II a body 59 a násl.].
7. Stěžovatel jádro své argumentace směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Proti němu ústavní stížnost přípustná je. Nosné důvody napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou čistě procesní. Jádrem posuzované věci je otázka, zda stěžovatel dostatečným způsobem vymezil předpoklady přípustnosti dovolání.
8. Ústavní soud přezkoumal text dovolání a dospěl k závěru, že odmítnutí stěžovatelova dovolání nebylo neústavní. Stěžovatel v bodě I dovolání uvedl dva ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, že napadené rozhodnutí "závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále na vyřešení otázek hmotného práva, které má dovolací soud posoudit jinak".
9. Dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v § 241a odst. 3, vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, resp. dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Této povinnosti nemůže bez dalšího dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v § 237 občanského soudního řádu zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci [viz také nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410), bod 16]. Dovolatel však může při vymezení předpokladů přípustnosti uvést v jejich posloupnosti více alternativních možností plynoucích z § 237 občanského soudního řádu [nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20 (N 59/105 SbNU 163), bod 21].
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti cituje část z výše uvedeného nálezu IV. ÚS 410/20 . Tam Ústavní soud upozornil na to, že je třeba se vyvarovat přepjatého formalismu a při posuzování zákonných náležitostí podání vycházet z jeho celého obsahu. Přestože tak byla ve věci IV. ÚS 410/20 přípustnost dovolání vymezena v části označené jako "Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř." jen obecně citací dvou ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, bylo z další části podání označené jako "Dovolací důvody" patrné, kterou ze dvou avizovaných variant přípustnosti považovala dovolatelka u té které otázky za naplněnou, resp. to bylo možné při vynaložení minimálního interpretačního úsilí z příslušného textu vyvodit ( IV. ÚS 410/20 , bod 26).
11. Naproti tomu v nynější věci nebylo ani po zhodnocení celého obsahu dovolání zřejmé, jaký ze dvou citovaných předpokladů přípustnosti dovolání se má při řešení jednotlivých právních otázek uplatnit, případně v jakém pořadí (posloupnosti) měly být předpoklady přípustnosti, byly-li myšleny jako alternativní, Nejvyšším soudem zkoumány.
12. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel nevysvětlil, proč v dovolání uvedl dva předpoklady přípustnosti dovolání. Tuto skutečnost zcela pomíjí a bez bližšího vysvětlení vychází z toho, že přípustnost dovolání vymezil jen jako otázku neřešenou. Z ustálené judikatury vyplývá, že při vymezení tohoto předpokladu přípustnosti dovolání musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Stěžovatel žádnou takovou právní otázku v dovolání neoznačil, podle jeho názoru však jednoznačně plynula z textu dovolání. V této souvislosti zmiňuje zejména právní otázku, zda měla být při určování výše odškodnění analogicky aplikována pravidla, která se uplatňují při kvantifikaci ztížení společenského uplatnění dle § 2958 občanského zákoníku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu přitom na vyřešení této otázky nezáviselo, podstatou byl závěr o tom, že se vznik škody vůbec neprokázal (stěžovatel v této souvislosti přednesl jen hypotetické úvahy). Odkazuje-li stěžovatel dále na vymezení konkrétních důvodů v bodě V dovolání, nutno podotknout, že vymezení přípustnosti dovolání, resp. otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nelze zaměňovat s dovolacím důvodem, kterým je nesprávné právní posouzení věci.
13. Jelikož stěžovatelovo dovolání neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a stěžovatel tuto vadu v průběhu trvání lhůty k podání dovolání neodstranil, odmítnutí jeho dovolání není porušením práva na soudní ochranu a z něj plynoucího práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, zejména výrok I. a body 25 a násl.). Ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah dovolání.
14. V posuzované věci proto nemohl převážit zájem na meritorním projednání věci, byť šlo o dovolání nezletilého dítěte. Nelze ani argumentovat nízkým věkem stěžovatele. Stěžovatel byl v dovolacím řízení povinně zastoupen advokátkou, při vymezení náležitostí dovolání tak nebyl jakkoli znevýhodněn.
15. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům obvodního a městského soudu) [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu