Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TAHI CZ s. r. o. se sídlem v Zábřehu, Nemile 19, zastoupené Mgr. Janem Drapáčem, advokátem se sídlem v Zábřehu, náměstí Osvobození 255/28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 222/2018-35 ze dne 13. června 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státního úřadu inspekce práce se sídlem v Opavě, Kotlářská 451/13, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj č. j. 5055/6.30/15-53 ze dne 25. února 2016 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen "BOZP") podle § 30 odst. 1 písm. f) a písm. z) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o inspekci práce"), za což jí byla uložena pokuta ve výši 160 000 Kč. Výrokem č. III bylo správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce částečně zastaveno.
2. Státní úřad inspekce práce (dále jen "vedlejší účastník") na základně odvolání stěžovatelky svým rozhodnutím č. j. 1731/1.30/16-3 ze dne 14. července 2016 prvostupňové rozhodnutí správního orgánu potvrdil a z důvodu novelizace dotčených zákonných ustanovení formulačně upravil jeho znění ve výroku I. bodu 3.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 30 A 166/2016-76 ze dne 30. dubna 2018. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány skutkový stav zjistily řádně a odpovídajícím způsobem jej právně posoudily. V souvislosti s pracovním úrazem zaměstnance stěžovatelky byla provedena kontrola, na základě které bylo se stěžovatelkou zahájeno správní řízení; jeho předmětem však bylo prověření dodržování povinností stěžovatelky na úseku BOZP a nikoli okolností vzniku pracovního úrazu. Z tohoto důvodu krajský soud neprovedl důkazy, které se předmětu řízení netýkaly. Krajský soud dále zdůraznil, že na odpovědnosti stěžovatelky nemění nic ani to, že jedno a totéž opatření ohledně BOZP mohly mít povinnosti přijmout i jiné odpovědné subjekty.
4. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem č. j. 5 As 222/2018-35 ze dne 13. června 2019; podle něj stěžovatelka bezpochyby v postavení zhotovitele vystupovala. Ke kasační námitce stěžovatelky, že nebyla povinna objasnit příčiny a okolnosti vzniku pracovního úrazu zaměstnance, Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud správně zdůraznil, že to není předmětem daného řízení; podobně se pak Nejvyšší správní soud ztotožnil i s ostatními závěry krajského soudu.
5. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení; namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud proto není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dostatečně nepopsala, v čem konkrétně spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka pouze polemizuje se závěry správních orgánů a soudů, odkazuje na příslušnou zákonnou úpravu v oblasti BOZP, avšak logicky a srozumitelně nepředkládá relevantní ústavněprávní argumentaci, proč a jak by měla rozhodnutí správních soudů porušit její základní práva. Stěžovatelka se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před správními soudy, snaží nepřípustně učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice.
9. Ústavní soud posoudil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že správní orgány a správní soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.
10. Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu